K událostem, jež připomínají čtyři století od začátku mystické literární tvorby Jakoba Böhma (1575–1624) a vydání rosikruciánských pramenných textů, přibyla publikace, která u Böhma spatřuje kořeny teosofického myšlení. Jde o teosofii v novověkém smyslu. Již v prostředí novoplatónské filosofie se totiž teosofie jako moudrost o Bohu (či božská moudrost projevená v člověku) kladla proti teologii, mluvení o bozích, vyprávění o nich, tedy proti mýtům, resp. jako jejich hlubší pochopení. Böhmova teosofie má jako zázemí křesťanství, a sice v jeho luterské podobě. Propracovává se k tomu, že s jeho prameny pracuje podobně jako raní teosofové s antickými mýty.
Martin Žemla, spolupracovník dvou univerzit a knižní redaktor, charakterizuje v právě vydané knížce Böhmovo myšlení jako poetickou metafyziku. Böhme nebyl akademický filosof a v tomto smyslu nebyl připraven rozvíjet metafyziku, řekněme filosofické tázání na bytí, systematickým uvažováním, přesto však jeho vnitřní svět má filosofickou sílu v tom smyslu, že je láskou k moudrosti, že slouží božské moudrosti, aby se projevila. Vyjadřuje to poeticky, v obrazech vypůjčených z Bible a z alchymie.
Filosofové, kteří na Böhma výslovně navazují, se pokoušejí o ukázněné myšlenkové zvládnutí jeho podnětů. To se týká především Hegela. Jeho a Schellingův racionalismus však je jiný než mrtvé myšlení současného scientismu. Jejich myšlení charakterizované jako dialektické vědomě pracuje s paradoxy, sleduje rozporuplné vnitřní hybné síly skutečnosti, a proto je v jistém smyslu příbuzné Böhmovu esoterickému a mystickému přístupu. V kontextu 20. století ho jako svůj zdroj přiznává a podobně poetickým, i když svébytným způsobem, uvažoval ruský exilový personalistický filosof Nikolaj Berďajev.
Žemla pracuje s vnitřním porozuměním Böhmovi. To mu nebrání postupovat pečlivě a zařazovat Böhma do širších souvislostí. Spis zahajuje srovnáním hebrejského a řeckého myšlení ve smyslu francouzského filosofa a teologa (zasahujícího mimo svou kvalifikaci i do biblistiky) Clauda Tresmontanta. Z českých autorů se tomuto kulturnímu sporu věnovali Ladislav Hejdánek a Milan Balabán. Böhme by, jak to sleduje Žemla, spíš spontánně navazoval na hebrejské myšlení tím, jak je obrazový, příběhový, dynamický a dějový, nelze ho však striktně zařadit.
Autor knihy se nevyhnul svým způsobem nejtěžšímu, ale přitom základnímu pojmu či obrazu u Böhma, jimž je jeho Ungrund, jak to Žemla vhodně překládá Bezedno. Bylo by možno také mluvit o Nezákladu v souvislosti s německým výrazem Urgrund, který se obvykle tlumočí jako Prazáklad. Snad lze stručně bez velkého zkreslení shrnout, že toto Bezedno je hlouběji než sám Bůh, Bůh z něj vyvěrá. Bezedno je základem světlé božské skutečnosti, ale i zdrojem temné negativity. Vším proniká vůle, která přece jen tvoří Böhmův předěl vůči řeckému racionalismu.
Žemlova práce má dvě části. V první propojuje Böhma s teologickým a filosofickým myšlením jeho filosofických a teologických předchůdců a současníků, které se mohly v nějaké podobě k němu dostat. Mohly mu aspoň nepřímo pomoct formulovat myšlenky, zejména v jeho knihách z doby po sedmileté pauze (1612–1619), v níž zřejmě studoval, co mu bylo dostupné. Druhá část Žemlovy knihy nabízí obrazové ztvárnění tématu Bezedna u Böhma zejména s pomocí alchymie. Zvažuje ve svém spisu i možnost kabalistických podnětů. Obrazem Bezedna je tak oheň, který (podobně jako u Mechtildy z Magdeburgu její tekoucí světlo božství) spojuje biblickou imaginaci s platónsky založenou mystikou.
Böhme bývá přirovnáván k o něco pozdějšímu filosofovi 17. století Baruchu Spinozovi (1632–1677). Odlišuje je však to, že Böhmovo Bezedno není příčinou, skýtá různé možnosti rozvinutí a umožňuje svobodu. Bezedno je ve svém věčném vyvěrání samo věčnou svobodou a umožňuje svobodu.
To, co lze zde jen naznačit a co tudíž zůstává zkratkovité a nepřesné, propracovává Žemla důkladně. Každé své tvrzení dokládá a odůvodňuje. Z knihy lze číst jen její vlastní text a nechat se inspirovat Böhmovým imaginativním myšlením, které je v ní přestavováno a předáváno, nebo je možno ji studovat, sledovat podrobný kritický aparát, který vede zájemce k dalším zdrojům a k bohatšímu pochopení. V obou případech připravuje k tomu, sáhnout po vlastních Böhmových textech.
Martin Žemla: Kořeny teosofického myšlení. Poetická metafyzika Jakoba Böhma, Praha: Malvern, 2019.
Související články:
Film o theosofu Böhmovi: zde.
Hermetická klasika v Malvernu: zde.
Křesťanská sociální utopie: zde.
Rosikruciánská výstava v Akademii věd: zde.
Recenze: Divadlo věčné moudrosti: zde.