Menší svátek Lag ba-omer nemá oporu v Tóře, nedá se plně zařadit ani mezi historické svátky. Přesto patří mezi nejoblíbenější a nejveselejší židovské události.
Lag ba-omer doslova znamená 33. den omeru,[1] období mezi prvním dnem svátku Pesach a dnem předcházejícím svátek Šavuot trvající 49 dní (7 týdnů). Omer je „svazek obilí“ a odkazuje k obětování ječmene v Chrámu „po dni odpočinku“ svátku Pesach až do doby obětování pšenice na svátek Šavuot. Symbolizuje svolení ke konzumaci chadaše, obilí z nové sklizně. Celé období je dobou polovičního smutku, je zakázáno konat svatby či si stříhat hlavu. Třicátý třetí den, vždy připadající v židovském kalendáři na 18. ijar, je ovšem dnem radosti. Důvodů pro to je více.
Ve druhém století žil, dle židovské tradice, rabi Šim’on bar Jochaj, učenec, který jako první učil mystickou formu Tóry – Kabalu a je považován za autora klasického kabalistického textu, knihy Zohar. V den své smrti nakázal rabi Šim’on svým následovníkům označit tento den jako „den mé radosti“, neboť v tento den došlo k završení a dokonání jeho díla.
Druhá radostná událost se týká talmudické tradice. Během omeru v době života rabi Akivy, učitele Šim’ona bar Jochaje, vypukl mor mezi jeho učedníky, neboť „Rabi Akiva měl dvacet čtyři tisíc žáků… a všichni najednou zemřeli, protože nechovali respekt jeden k druhému.“ (—Jevamot 62b).[2] Až 33. dne učedníci přestali umírat.[3]
K Lag ba-omer se váže několik tradic. Nejviditelnější je zapalování velkých hranic, které osvětlují okolí stejně jako učení rabi Akivy. Dětem jsou dávány luky a šípy, a to z důvodu jak kdysi ryze praktického – učení se obrany před sousedy, tak tradičního. Během života Šim’ona bar Jochaje nebyly na obloze žádné duhy. Ovšem luk má v hebrejštině stejný výraz jako duha – kešet (קשת). Hraní si s lukem a šípy má tedy oslavovat život velkého učence alespoň tímto způsobem.
Lidé by měli trávit svátek venku, mimo domov. V Izraeli se vydávají tisíce poutníků do Meronu, k hrobu bar Jochaje. Chlapci, kteří oslavili své třetí narozeniny během omeru, si mohou ostříhat vlasy až v tento den, stejně tak se 33. omeru koná velké množství svateb. V ulicích a u ohňů lidé hrají na hudební nástroje a tančí. Protože ovšem svátek není biblického původu, neplatí pro něj zákaz práce jako u poutních a vysokých svátků (zde je článek o problematice elektrických spotřebičů, týkajících se svátků s platným zákazem práce).
Související příspěvky:
Purim – židovská slavnost i dvoudenní party
Doporučená literatura:
STERN, Marc. Svátky v životě Židů. Vzpomínání, slavení, vyprávění. Praha: Vyšehrad, 2002. 247 s. ISBN 80-7021-551-8.
WALTER, Moshe. The Making of a Minhag: The Laws and Parameters of Jewish Customs. Jeruzalém: Feldheim Publishers, 2016. 288 s. ISBN 9781680253368.
NOSEK, Bedřich; DARMOHORSKÁ, Pavla. Židovské tradice a zvyky. Praha: Karolinum, 2016. 276 s.
ISBN 9788024629964
[1] Lag – lamed (ל) a gimel (ג): způsob, jakým se v hebrejštině zapisuje číslo 33.
[2] Mor zde může být metaforou římských vojsk potírajících povstání Šim’ona bar Kochby v roce 135, kterého rabi Akiva podpořil a posléze byl římskou mocí umučen.
[3] Zde nutno zmínit, že až do 13. století se o 33. dni vůbec nehovoří. 18. ijar navíc označuje i několik negativních výročí: V Tanachu je psáno, že v tento den začala potopa světa a ve 4. stol. byla přerušena plánovaná stavba Třetího chrámu.