První misionáři Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů (dále zkr. CJKSPD, Církev Ježíše Krista a Církev) přicházeli do střední Evropy už v období 19. století. Jako první oficiální organizace CJKSPD v Československu vznikla roku 1929 Československá misie Praha. Od počátku 2. světové války až do konce komunistického režimu v roce 1989 působili „mormoni“, jak se členům CJKSPD nejčastěji lidově říká, v Československu v ilegalitě. Ihned po revoluci však svou činnost obnovili a od roku 1990 patří mezi státem registrované náboženské společnosti. Hlavní sídlo Církve se nachází nedaleko stanice metra Hradčanská v Praze. Zde jsem se sešla s prvním českým prezidentem misie pro Česko a Slovensko. Dříve tuto funkci obvykle zastávali členové Církve ze zahraničních misií. Jan Pohořelický zastává tento úřad spolu se svou manželkou Pavlínou. Jejich tříletá služba skončí v červnu letošního roku. V rozhovoru jsme se zabývali otázkami misie, připojení k CJKSPD i odchodů z ní.
Jak si v současnosti u nás v Česku vede CJKSPD? Na webu je uvedeno, že evidujete přibližně 2500 členů, ale při sčítání lidu v roce 2011 se jich přihlásila méně než polovina, přesně 926 osob. Jak si to vysvětlujete?
Členů je, jak říkáte, okolo 2500, nicméně ne všichni jsou aktivní v tom smyslu, že by chodili pravidelně na shromáždění nebo se jinak angažovali v církevních aktivitách. Možná i z toho plyne, že se k církvi při sčítání lidu nepřihlásili. Aktivních členů bude opravdu okolo jednoho tisíce. V tom i naše odhady souhlasí.
Kolik center v současnosti CJKSPD u nás provozuje a jak jsou v rámci Česka rozložena?
Máme momentálně 12 center ve velkých městech Česka. Zahajujeme aktivity v Mladé Boleslavi a také v Kladně. Uvažujeme a jednáme o vzniku dalšího centra v Ústí nad Labem.
V severních Čechách je o učení Vaší církve zájem? Jak o tom získáte informace?
Máme tam momentálně několik členů, kteří zde působí, ale zatím tam nemáme misionáře, kteří by mohli zájem monitorovat. Z určitých důvodů došlo k poklesu počtu misionářů ve světě i v Česku, a proto i práce v severních Čechách pokračuje pomaleji. Až jejich počet opět stoupne, budeme na otevření centra v Ústí nad Labem pracovat intenzivněji. Historicky tam zájem byl a předpokládáme, že je pořád.
Jaký je důvod poklesu počtu misionářů, o kterém jste se zmínil? Jak funguje misie? Máte jen zahraniční misionáře, nebo v Čechách provozují misii i čeští „mormoni“?
Před časem došlo k výkyvu, protože vedení Církve snížilo věkovou hranici pro misii u mužů z 19 let na 18 a u žen z 21 let na 19. Mnoho z těchto mladých lidí se rozhodlo to využít a přihlásili se na misii dříve. Tím vznikla situace, kdy bylo najednou mnohem více misionářů. Tím pádem ale odsloužili dříve a nyní je pokles a my čekáme, až se to ustálí. Jinak samozřejmě každý může misijně působit tam, kde žije. Většinou je to ale tak, že misionáři slouží v zahraničí. Můj syn například sloužil misii v Anglii, synovec je také v Anglii, snacha byla v Americe. V české misii velmi často působí Američané a Kanaďané. Může se ale stát, že misionáři působí i v zemích, které jsou blíže jejich vlasti. Nedávno jsme měli českého misionáře, který sloužil misii na Slovensku.
Měl k tomu ten mladík nějaké osobní důvody, proč nechtěl do vzdálenějšího místa? Kdo rozhodne o tom, kde bude misionář působit?
O tom rozhodují církevní vedoucí. Mají na to určitá pravidla, která se také týkají praktických stránek věci. Zohledňují například i zdravotní stav. Tím myslím alergie a jiná omezení. Například misionáře, který má alergii na kari, nepošlou do Indie. Hlavně se ale rozhodují na základě zjevení, kde by ten misionář měl působit. Může se to odvíjet i od toho, kde potřebují člověka s danými vlastnostmi nebo naopak, kde by se onen mladý člověk měl možnost naučit něco, co sám potřebuje.
Může se k tomu misionář nějak vyjádřit, kam bude poslán?
Ano, tu možnost má. Může to i odmítnout, ale stává se to velmi zřídka. Většinou je kultura taková, že misionáři vědí, že budou někam posláni, a tak s tím zkrátka počítají. Pak je velmi zajímavý moment, když budoucí misionář otevírá obálku a je napnutý, jaká země je tam uvedená. Představte si třeba, jak nějaký americký misionář otevře obálku a tam vidí napsáno „Česká republika“ a ani neví, kde to je a co je čeština za jazyk.
To musí být opravdu velký šok. Jak se vyrovnají s češtinou? Musí to pro ně být extrémně obtížné naučit se česky. Jak dlouho se na svou misii v Česku připravují?
Nastoupí do misionářského výcvikového střediska. Těch je na světě jedenáct. Tam se několik týdnů učí jazyk země, do které jedou. Někdy je to 6 týdnů, jindy 9, někdy až 12. Třeba v případě čínštiny je to 12 týdnů. Misionáři, kteří se chystají do Česka, jsou ve výcvikovém středisku 9 týdnů.
Co se dá z češtiny naučit za pouhých 9 týdnů?
To byste se divila. Jsou to doslova zázraky. Když ten intenzivní kurz končí, je to fakt těžké. Přijedou do dané země a zjistí, že i přes intenzivní přípravu jazyku moc nerozumí. Během několika následujících týdnů se ale rozmluví natolik, že pak komunikují už úplně plynule. A my to bereme tak, že je to zázrak a velká pomoc shůry. Oni na tom samozřejmě obrovsky dřou. Mají na to systém, jak se jazyk rychle naučit. A i když už jsou pak v misijním poli, mají velmi přísný harmonogram. V něm je i to, že se každý den minimálně 30, ale většinou spíš 60 minut učí jazyk skutečně z knih a učebnic.
Vy osobně jste misii zažil?
Ne, já jsem jako mladý misii nezažil. Zažívám to až teď, protože mě povolali jako misijního prezidenta, tedy toho, kdo má na starost misijní činnost a péči o misionáře. Děláme to společně s manželkou, protože tuto práci může dělat jen manželský pár. Vnímám to jako obrovskou odpovědnost za lidi v cizím prostředí. Navíc jako vedoucí misie jim máme být s manželkou do značné míry vzorem i v osobním životě.
Stává se, že se některé děti od církve odrodí a opustí ji?
Je to těžké, je to smutné, ale stává se to. Když člověk žije a rozumí principu Ježíšova evangelia, vede to ke štěstí. Když pak vidíme, že si děti vybraly cestu, která s evangeliem není pevně spojená, je to pro nás těžké. Děti jsou křtěny až v 8 letech, když už rozumí, o co jde. Na svůj křest se těší, vnímají to jako něco důležitého. Přes to se v dospívání mohou rozhodnout jinak. S tím se ale nedá nic dělat. Mají svobodu jednání. Někteří se třeba časem vrátí, jiní ne. To ale není důvod je přestat mít rád, nebo přetrhat rodinné vazby.
A co naopak? Jak jste se vy stal členem Církve?
Bylo mi 16 let, když jsem začal hledat. Jednou jsem byl nemocný. Měl jsem nějakou chřipku nebo tak něco. Řekl jsem si, že toho využiji a zastavil jsem se za knězem, který znal mého dědečka. Požádal jsem ho o Bibli. Byl to katolický kněz a naštěstí byl tak moudrý, že mi řekl: „Víš co, já Ti dám raději Nový zákon.“ Já jsem neměl vůbec tušení, že existuje nějaký Nový a Starý zákon. Řekl mi: „To pro Tebe bude jednodušší, než začínat Starým zákonem.“ To bylo ještě během komunismu, v roce 1986. Během 2 až 3 týdnů jsem skutečně Nový zákon přečetl. Zdálo se mi to dost složité a byla tam spousta věcí, které mi přišly nepřijatelné. Říkal jsem si, že když tedy Bůh stvořil Zemi a nás, tak nás přeci musí milovat. Proč bychom si měli utnout ruku na cestě do Nebeského království nebo něco podobného? Moc jsem tomu nerozuměl. Začal jsem se ptát rodičů, ale tatínek byl ateista a maminka, i když byla věřící, tak to nepraktikovala. Poslala mě za strýcem, který měl všechny knížky po dědovi. Děda byl vazač knih a i za komunismu pomáhal vydávat samizdaty, takže měl obrovské množství knih, ale i z jiných náboženství, než je křesťanství včetně těch zakázaných. Strýc už v té době byl členem Církve Ježíše Krista, ale nechtěl mi nic říct, aby neohrozil moje budoucí studia. Až úplně ke konci komunistické éry mi půjčil knihu, která se jmenovala „Skeptik objevuje mormonismus“. To mě hodně zaujalo.
A na základě toho jste se rozhodl stát „mormonem“?
Ano. Všechno to tam bylo velmi jasné, jednoduché a logicky vysvětlené. Připadalo mi to, jako bych to dlouho znal a bylo mi to blízké. Například nauka o věčném manželství mi byla hodně blízká už dlouho před tím, než jsem o ní v Církvi slyšel. Pak už jsem se začal účastnit i bohoslužeb. Jezdili jsme tajně asi jednou za měsíc do Brna do takového třígeneračního rodinného domu z počátku století, kde se u rodiny člena Otakara Vojkůvky scházelo asi 30 lidí. Pokaždé jsme se modlili, aby to ty stropy vydržely. Krátce po revoluci pak přišli misionáři, kteří mě vyučovali a připravovali. V listopadu 1990 jsem byl pokřtěn. Od té doby jsem členem Církve.
Děkuji za rozhovor!
Psali jsme v Dingiru:
Dingir 3/2001 s tématem „Náboženství mormonů“ (plný text čísla je je dostupný zde)
Související příspěvky:
Den otevřených dveří v církvi mormonů
Prorok církve “mormonů”se setkal s papežem
Otakar Vojkůvka – svatý i jógin
Mormóni končia s podporou chlapčenského skautingu v USA
Moc pěkný článek, díky. Když jsem do CJKSPD sama před téměř třiceti lety vstupovala, věděla jsem toho o Bohu velmi málo, tenkrát mi stačil jen ten pocit osvícení něčím správným a současně zvláštně povědomým. Dnes už z vlastních zkušeností vím, jaké je to požehnání a posila mít ve svém životě evangelium a radovat se z blízkého vztahu s Bohem i rodinou.
Díky za skvely článek. Já znám několik členů CJKSPD osobně a oni jsou moc milí lidé.
Moc hezké! 🙂 Děkujeme za krásný článek. Je příjemné číst články se správnými informacemi o nás. A dokonce i jako členka CJKSPD jsem se dozvěděla něco nové. Díky.