Neustávající debata o tom, jak si poradit se současnou alternativní spiritualitou, zuří v odborných kruzích už několik desítek let. V první fázi bylo „new age“ považováno za přechodný úlet mladé generace, který záhy zanikne. V další fázi si již badatelé povšimli, že se v západní civilizaci vzmáhá nové duchovní milieu, jež se vymyká klasickému pojetí náboženství, a začali celou věc hlouběji studovat. Když pak začala někdy v devadesátých letech současná alternativní spiritualita masivně pronikat do mainstreamu, vyrojili se analytici jako houby po dešti.
Existuje mnoho způsobů, jak si s new age poradit. Jedním z možných pohledů je interpretovat je jako nejnovější výhonek západního esoterismu s jeho důrazem na korespondence, univerzální pravdu ležící pod vším a za vším, osobní transformaci, roli imaginace v individuální spiritualitě i živou podstatu přírody všude kolem nás. Takto interpretoval new age například velikán esoterických studií J. Gordon Melton a po něm i Wouter Hanegraaff. Další možností, která plyne z té předchozí, je chápat new age jako resuscitaci metafyziky, která byla odmítnuta vědou i filosofií a která se vtělila do alternativních dimenzí duchovního života západu. Takto chápe new age např. Meltonova pokračovatelka Catherine Albaneseová. Další autoři kladou důraz na kontinuitu s evropským romantismem osmnáctého století a s jeho filosofií individualismu, specifickým pojetím přírody a důrazem na individuální prožívání, emoce a autenticitu. V pozitivním smyslu najdeme toto pojetí u Paula Heelase, který new age nazývá „spiritualitami života“, v negativním pak u Colina Campbella, jenž spatřuje v new age odraz hédonistické a narcistní romantické etiky.
Jedním z posledních takovýchto pojetí přinesl do oboru skotský badatel Steven Sutcliffe, který patří mezi nejvýznamnější současné teoretiky new age. V jeho pojetí je toto milieu jakýmsi novým vydáním fenoménu, jenž je ve skutečnosti velmi starý a který Sutcliffe nazývá lidovým náboženstvím (folk religion). Tato kategorie mu umožňuje lépe podchytit doktrinální inkonzistenci i institucionální nezakotvenost postmoderních spiritualit, zdůraznit jejich lidový, často poměrně jednoduchý charakter i jejich živelné šíření populární kulturou. Tento přístup Sutcliffa v posledku vede k přesvědčení, že abychom new age lépe pochopili, měli bychom je rozsekat na jeho dílčí nejvýznamnější součásti, které tvoří jeho základní stavební kameny, a s nimi pak zacházet jednotlivě a nesnažit se je zbytečně propojovat. Takto chápané new age pak není celistvým systémem, nýbrž konglomerátem disparátních přesvědčení, hodnot a praktik, amalgámem jedinců i nestálých uskupení, v němž je málo permanentního a které se rozlévá především na populární, masové úrovni. Jedním slovem, „lidové náboženství.“
Věčná škoda, že Steven Sutcliffe neumí česky. Kniha Pavly Horákové Teorie podivnosti, která vyšla loni v nakladatelství Argo, je totiž jedním z mnoha důkazů faktu, že pojímat new age jako „lidové náboženství“ znamená přehlížet jeho komplexnější stránky. Mám na mysli ony filosoficky hutné, vědecky přínosné a umělecky inspirativní aspekty new age, které začínají stále intenzivněji pronikat do elitní kultury a ta je nadšeně přijímá, přetváří, prohlubuje a mění. Děje se to ve vědě i v umění – a Teorie podivnosti ukazuje, jak takový vliv může vypadat v literatuře.
Ne že by Pavla Horáková byla na new age literárním nebi nějakou osamělou hvězdou. Největší fenomén literatury spjaté s alternativní spiritualitou je samozřejmě dlouhodobě Paulo Coelho – a mohli bychom vypočítávat další a další podobné autory, vesměs charakteristické jednoduchostí stylu a přímočarým (až kýčovitým) spirituálním poselstvím. Některé podobné texty (Coelhův Alchymista, ale i třeba Redfieldova Celestinská proroctví) překročila svým významem čistou fikci a stala se pro mnoho fanoušků duchovní literaturou par excellence. Na druhou stranu, tento typ autorů zůstává obvykle stranou světa literárních kritiků, a pokud vzbudí jejich zájem, je to prakticky vždy v negativním smyslu, natož aby kandidovali na prestižní literární ocenění. Na rozdíl od Teorie podivnosti Pavly Horákové, jež před několika dny získala Magnesii Literu za prózu.
Další pozoruhodnou věcí je, že Horákové kniha se ke svým světonázorovým základům přiznává naprosto explicitně. Liší se tím od jiných elitních new age autorů, například Toma Robbinse, jejichž romány rovněž přetékají významnými motivy alternativní spirituality, ale činí tak implicitně, nepřímo, a vzhledem k nereflektovanému charakteru tohoto světonázoru je někdy dokáže rozeznat pouze odborník. Horáková se naproti tomu se svou inspirací netají a v závěru knihy otevřeně mluví o „nové spiritualitě“ a „novém paradigmatu“. K tomuto bodu dovádí svého čtenáře pomalu, v linii osobní proměny své hlavní hrdinky Ady Sabové, jež postupně opouští vyprázdněný svět pochybných vědeckých výzkumů a začíná se dotýkat podstaty multiversa za branami racionálního poznání. Tento proces samozřejmě charakteristicky odpovídá problematickému vztahu nové spirituality k vědě, jíž new age na jednu stranu velmi respektuje, ale zároveň jí vytýká omezenost, úzkoprsost a nedostatek kreativity.
Zní to úderně, nicméně Teorie podivnosti jde na věc od lesa, jemně a sofistikovaně, a vyhýbá se zjednodušování a černobílému náhledu typickému pro texty typu Celestinských proroctví. Protiklad racionality a spirituality (a související, charakteristicky postmoderně pojatá binarita systém-svoboda, jíž sama autorka označuje za klíčový motiv knihy) je v románu nesen především napětím mezi dosavadním, nepříliš uspokojivým životem Ady Sabové a vzrušujícími tajemstvími skutečnosti, při jejichž odhalování začnou postupně padat opony reality a vše se začíná dít současně. Ztělesním prvního světa, oné paramount reality Alfreda Schütze, je Adin nudný a „hodný“ bývalý přítel Aleš Drlík, stereotypní obraz vhodného kandidáta na ženění, s nímž se protagonistka musela rozejít, protože její tělo ho přes všechnu zdánlivou vhodnost živelně odmítlo. Druhý svět, svět fantazie, svobody a spirituality, pak v knížce ztělesňuje tajemný Kaspar Hauser, mimořádně inteligentní a nekonvenční mladý muž, po němž Ada pátrá. Kontrast mezi oběma muži je však jen vyhroceným obrazem procesu osobní transformace (uvěřitelně zpracované, na rozdíl od většiny pohádkových pojetí transformace v new age), během něhož mladá antropoložka definitivně odhazuje svoje dosavadní vědecké působení a vstupuje do nové životní fáze. Adiným rozhodnutím odejít z Ústavu mezioborových studií člověka zároveň román odstartuje svůj posun ze zcela realistického do naprosto fantastického žánru. I tohle je mocný motiv současné alternativní spirituality, totiž prolomení reality, jíž považujeme za spolehlivou a jedinou možnou, a odhalení alternativních světů a způsobů, jakým se mezi nimi pohybovat. Ano, Teorie podivnosti svou disociaci do alternativních realit nakonec rázně zastaví a Ada Sabová zůstane viset na jejich pomezí, jednou nohou tam, druhou tady. I to je však funkcí harmonie dualit, která je jedním z hlavních spirituálních poselství new age. A pokud bychom stále ještě pochybovali, s jakým náboženstvím máme co do činění, můžeme Teorii podivnosti zpracovat do rejstříku alternativně-spirituálních motivů, s nimiž autorka aktivně a explicitně pracuje. Akáša, singularita, cestování mezi světy, snění, energie, mimosmyslové vnímání, pop-psychologické motivy (např. Kasparova úspěšná snaha vrátit se do dětství a prožít jej šťastně), esoterická literatura (Tajné dějiny světa), astrologie, výroky typu „každé teoretické vysvětlení je redukcí intuice“ a tak dále, a tak dále.
Současná alternativní spiritualita bývá často vnímána jako jednoduchoučká nebo hloupá, veskrze lidová a málo podnětná. Takto ji pojímá například skeptické hnutí, jehož výsostným příkladem je cena Bludný balvan udělovaná českým Klubem skeptiků Sisyfos. Teorie podivnosti Pavly Horákové je nicméně výtečný příklad vysoké literatury, navíc čerstvě ověnčené prestižní cenou, která dokáže pracovat s new age motivy komplexním, inspirativním, zajímavým a řemeslně pokročilým způsobem. A nejen to, ale činí to explicitně, otevřeně a přiznaně. I tehdy, pokud nepatříme do světonázorového spektra současné alternativní spirituality, nás může Teorie podivnosti oslovit a okouzlit – stejně jako osobní ateistické přesvědčení není na překážku tomu, abychom si vychutnali výtečný křesťanský román. Můžeme se jistě ptát, zda autorka skutečně dostála svým ambicím, jestli závěr knihy je skutečně přesvědčivý, jestli postava Kaspara Hausera nešustí příliš papírem a nakolik se jí povedlo uskutečnit přechod z jedné skutečnosti do plurality realit opravdu hladce a uvěřitelně. Nicméně tyto otázky nemají vliv na fakt, že new age viditelně odrůstá svým dětským střevíčkům a se vstupem do mainstreamu začíná dobývat i významné pozice v elitní kultuře, české i světové. Jeho influx do vědy může být za jistých okolností problematický, stejně jako u kteréhokoli jiného náboženství; psali jsme o tom ostatně v Náboženském infoservisu poměrně nedávno. Milostná aféra alternativní spirituality se špičkovou literaturou je však docela jiná otázka. Teorie podivnosti je důkazem, že takový svazek může přinést výsledky, které jsou inspirativní, zajímavé, podnětné – a zároveň naprosto explicitní. Bude zajímavé sledovat další autorský vývoj Pavly Horákové. A to jak z literárního, tak z religionistického hlediska.