Vědec jako výzkumník, vědec jako kněz: postmoderní spiritualita v akci

Vědec jako výzkumník, vědec jako kněz: postmoderní spiritualita v akci

Na úvod je třeba říci, že reflexe knihy Fenomén psychedelie, kterou sepsal kolektiv autorů pod vedením Dr. Filipa Tylše, je pro religionistu mimořádně náročnou výzvou. Jak zhodnotit text, který je rovným dílem zásadně vědecky důležitý a přitom totálně náboženský? A jak se popasovat s jeho významem pro současnou vědu, ať přírodní, nebo humanitní?

Zkrácený text této recenze vyšel v časopisu Dingir (viz zde).

Fenomén psychedelie jako vědecký text

Snad bude nejlépe začít cíli, které si klade jak sama kniha, tak projekt, na jehož bázi vznikla. Hned v první řádce autoři deklarují, že jim jde o snahu „nahlédnout do tajů chemicky způsobeného změněného stavu vědomí“, „nastínit současný pohled na psychedelické látky“, jejich možný význam pro jedince i pro společnost jako takovou, a „nahlédnout do zákulisí psychedelického výzkumu, který se po více než čtyřiceti letech ignorování tohoto fenoménu začal na území České republiky rozvíjet.“ Text pak vychází z projektu Dr. Tomáše Páleníčka, jemuž se podařilo podniknout rozsáhlý výzkum účinků psilocybinu na psychiku zdravého jedince, a to jak s pomocí komplexního měření (od zkoumání behaviorálních projevů přes odběry krve až po magnetickou rezonanci), tak s pomocí popisů dodaných subjekty samotnými (celkem experiment podstoupilo 19 lidí). Cílem projektu bylo humánní modelování psychotického onemocnění, specificky schizofrenie, a v budoucnu i úvahy o možnostech terapeutického podávání psychedelik pacientům trpícím těžkými formami psychóz a depresí. Tomáš Páleníček i Filip Tylš v knize i v populárních médiích mnohokrát upozorňovali na to, že pokusy s aplikací určitých psychedelik při terapiích duševních poruch prokázaly některé velmi nadějné výsledky, které mohly přetrvat i mnoho týdnů až měsíců od podání. Vzdor populárnímu zařazení psychedelik mezi „drogy“ (tedy návykové substance) nebyl nikdy popsán vznik fyzické závislosti na těchto látkách. Dokonce i v běžných školních protidrogových besedách se poukazy na škodlivost psychedelik omezují na oblíbené klišé „uvidíte příšerné věci a vyskočíte z okna“. Riziko vzniku tohoto fenoménu, mezi psychedelickými entuziasty označovaného jako „bad trip“, bylo však v kontrolovaném prostředí výzkumu výrazně snížené oproti běžnému rekreačnímu užití např. na psytrance party. Přesto samozřejmě zcela nezaniklo, jeden z experimentálních subjektů dokonce bad trip přímo prožil (a z osobních důvodů odmítl publikování své reflexe). Na druhou stranu, určitá rizika jsou provázána téměř s každým lékem, jak ostatně svědčí nahlédnutí do libovolného příbalového letáku v domácí lékárničce.

V tomto smyslu je kniha vítaným výstupem dlouho očekávaného vědeckého projektu, jehož chvályhodnost a užitečnost z lékařského hlediska nelze nikterak popřít.  Z určitého hlediska je dokonce na místě být hrdý na to, že Česká republika je opět jedním z center psychedelického výzkumu, jako bývala před lety, než došlo k plošnému zákazu halucinogenů. Jistě, na nějaké rovině text naznačuje možnosti a výhody legalizace psychedelik, zvláště jejich kontrolovaného užívání pod odborným dohledem – a na tento problém mohou pochopitelně existovat různé názory.  Na druhou stranu, kniha (alespoň ve většině) nepředstavuje žádnou prvoplánovou „agitku“ – kapitola „Nástrahy na cestě“ je dokonce specificky zaměřena na rizika spojená s užíváním, včetně diskuse o tom, jak jim předejít.

Fenomén psychedelie jako náboženský text

Zdá se tedy, že je vše v pořádku a že můžeme knihu zaklapnout s hrdostí na české vědce a jejich odvážné, v současných legislativních podmínkách obtížně realizovatelné projekty. Je tu však ještě jeden rozměr, který je třeba podchytit, a to je výrazná náboženská (či lépe spirituální) zátěž, kterou prokazuje nejen kniha, ale i experiment samotný. Zde už samozřejmě překračujeme hranice lékařské vědy či psychoterapie a noříme se do kalných vod antropologie a religionistiky, do kontextu nezamýšlených efektů jak výzkumu, tak jeho veřejné prezentace. Bylo by snadné předem odmávnout kritiku z těchto pozic poukazem na to, že o religionistiku nešlo a žádný odborník z tohoto oboru se experimentu neúčastnil. To by však bylo předčasné. Při bližším pohledu do obsahu totiž v knize objevíme i text Dr. Jana Kozáka, religionisty, který přednáší o teorii mýtu i náboženství starých Germánů na Ústavu filosofie a religionistiky Filosofické fakulty UK v Praze. Není jasné, jak velkou úlohu měl během experimentu samého a zda se ho vůbec účastnil, ať už jako spolutvůrce kontrolovaných podmínek, sitter nebo experimentální subjekt. Snad pouze přispěl svým textem. Jeho příspěvek se v každém případě nikterak nevymyká všeobecnému světonázorovému základu knihy. A tím je beze sporu současná alternativní spiritualita (dříve nazývaná „new age“) – dramaticky rostoucí nové náboženství, které už dávno dominuje kulturnímu mainstreamu České republiky a v globálním měřítku se šíří i do těch nejzapadlejších koutů planety.

Tato světonázorová zátěž je patrná na mnoha úrovních knihy. První z nich je osobní rovina jednotlivých autorů – většina z nich se přiznává k letitým osobním zkušenostem s psychedeliky, snahou dosáhnout skrz ně osobní transformace, „větší pravdivosti vůči sobě samému“ a „navazování hlubšího mezilidského kontaktu“. Na tom samozřejmě není nic špatného – každý pocházíme z nějakého světonázorového kontextu a je naopak dobře, když se na případná předporozumění vědce upozorní už v textu samém. New age slovník, vizualita i konkrétní propriety však pronikají přímo do experimentálního prostředí, od rázu místnosti (vybavené „etno“ předměty pocházejícími převážně ze Střední Ameriky a vzhledem k motivu slonů snad i z Dálného Východu) přes vykuřování vonnými tyčinkami a šalvějí, užití některých specifických hudebních žánrů úzce spjatých s new age psychedelickou kontrakulturou (zjm. psytrance) až po výroky sitterů (jeden ze subjektů cituje sitterova slova „dobří duchové jsou vítáni“). Nechybí ani aktivní meditování během zážitku.

K tomu se přidávají nábožensky zabarvené výroky objevující se přímo v knize. Nemá samozřejmě smysl hodnotit výroky těch, kteří se experimentu podrobili – tam je pochopitelná naprostá a totální subjektivita, včetně té spirituální. Je patrné, že drtivá většina subjektů zážitek prožívala v intencích „new age“ a v tomto smyslu se text dokonce může stát cenným materiálem pro antropologické a religionistické studium současné alternativní spirituality. Na druhou stranu, náboženské vize by neměly pronikat do vlastního vědeckého textu, natož lékařského – a natož do knihy, jejímž spoluautorem byl religionista. Stane-li se to, musíme si klást zásadní otázku: jaká je v tomto smyslu vůbec hranice mezi vědcem-experimentátorem a vědcem-knězem?

Podívejme se na tyto výroky blíže. Od vcelku neškodných, jako konstatování „imanentní potřeby spirituality v moderním světě“ a poukazování na užitečnost psychedelik v osobním rozvoji, až po poměrně těžký kalibr, který je naštěstí opravdu v minoritě. Najdeme ho zvláště v textu Květy Surové. Výroky typu „lidská duše, která je součástí systému kosmu, zažívá tyto změny [plynule probíhající všude kolem i uvnitř] velmi intenzivně. Vnější a vnitřní svět jsou jaksi propojeny, to, se děje uvnitř nás, formuje to, co se děje v hmotném světě kolem nás (pokud lze vůbec stanovit hranici mezi vnitřním a vnějším)“ se kombinují se srovnáváním světových náboženství s ohledem na jejich pojetí smrti, které je chápáno jako transkulturní. Každý, kdo kdy alespoň trochu studoval západní esoterismus, je okamžitě doma. Autorka přitom v nejlepší tradici současné alternativní spirituality ostře favorizuje reinkarnaci, čímž implicitně naznačuje, že světová náboženství ve většině hlásají přerozování duše (což rozhodně není pravda). Na vině tu však nemusí být misijní zápal, ale čistě autorčina odborná nevyzrálost – text je založen na její diplomové práci o pojetí smrti v kulturách světa, jíž obhájila před rokem a půl a která vykazuje podobné chyby a silně zevšeobecňující rysy, jako článek ve Fenoménu psychedelie. Je tedy otázka, zda se nemělo takto nezkušené autorce dostat lepšího feedbacku od spoluautorů, zvláště od hlavního editora knihy. Bylo by to užitečné jak publikaci, tak Mgr. Surové samotné.

Kapitolu samu pro sebe pak tvoří zmíněný text Jana Kozáka, který paradoxně hranice vědecké neutrality překračuje nejvíce. Článek se zabývá rituály a jejich významem pro lidskou zkušenost, a to se speciálním ohledem na psychedelickou zkušenost a její rituální rámec. Jan Kozák však nejen popisuje, ale specificky navrhuje, že je třeba vytvořit psychedelický rituál, který by sloužil k zlepšení bezpečnosti a zejména k „zesílení léčivých a pozitivně transformativních aspektů celé psychedelické zkušenosti.“ V rámci tohoto sociálně-inženýrského projektu navrhuje použít trojčlenný iniciační vzorec popsaný Arnoldem van Gennepem a doplněný Victorem Turnerem (separace-liminalita-reintegrace), „pracovat se symbolikou přechodu nebo průchodu a pohybu vůbec, případně smrti a rozpadu, který musí nastat, aby člověk mohl vykročit k novým horizontům“ a případně přímo „vystavit člověka nějakému záměrnému symbolickému protivenství – tmě, neznámu, samotě, hrozivým maskám.“ Záměr vytvořit nový rituál, byť v daný moment nekonkrétní, je míněn zcela seriózně – Jan Kozák doporučuje, aby konkrétní rituální postupy vznikly „společnou součinností terapeutů s klinickými zkušenostmi, diskuzí s antropology, religionisty a dalšími odborníky a jako výsledek výzkumů postupů tradičních šamanů pracujících s psychedeliky, ale také neošamanů současné ezoterické subkultury“. Tyto posledně jmenovaní totiž dokážou „v některých případech vytvořit funkční rituály“ a „sloužit jako objekt terénního výzkumu dovnitř naší vlastní kultury, v jehož rámci se badatelé pokusí zhodnotit užitečnost konkrétních nápadů a postupů, které se v rituálu vynořily.“ Jan Kozák končí svůj text výzvou ke kritice, opravám, nápadům a diskusi; to, jak se domnívám, je vskutku na místě.

Co s tím

Nepoučenému čtenáři se můžou výše zmíněné problematické stránky knihy jevit jako nevýznamné – vlastní lékařsko-terapeutické cíle výzkumu totiž nikterak nenarušují. Představme si však pro ilustraci celý fenomén nasvícený jiným náboženstvím. Představme si, že by se tým lékařsky vzdělaných odborníků rozhodl studovat biologické procesy, které probíhají v mozku během modlitby. Představme si, že by tak činil v místnosti vyzdobené křesťanskými symboly, že by se výzkumníci přiznali k vlastní dlouholeté intenzivní křesťanské praxi a že by silně naznačovali, že modlitba je nesmírně významná pro skutečné přiblížení Bohu a pro své blahodárné účinky vyvolávající pokoru a lásku k bližnímu. Představme si, že by během prožitku usměrňovali vnímání experimentálních subjektů směrem ke křesťanské symbolice, používali křesťanský jazyk, mluvili o Ježíši a vykuřovali místnost kadidlem. A představme si, že by součástí sborníku byl text zdůrazňující, že modlitba k jedinému Bohu je univerzálním základem světových náboženství, i komplexní praktický návrh úprav reálné modlitební praxe, jehož cílem by bylo prohloubení duchovního rozměru věci a zintenzivnění zážitku modlícího se. Proti takovému textu by se přirozeně zvedly mnohé kritické hlasy. To, že se tak u současné alternativní spirituality neděje, je dáno primárně tím, že psychedelická komunita sama je v ní hluboce, neoddělitelně zakořeněná (časté odkazy na Stanislava Grofa, velké postavy jak psychedelického výzkumu, tak alternativní spirituality, o tom výmluvně svědčí). A sekundárně je to dáno faktem, že mainstreamový charakter současné duchovní alternativy z ní činí do velké míry neviditelný fenomén. Bez přehánění se dá říci, že současná alternativní spiritualita je všude kolem nás – a přitom religionisty, kteří se jí u nás věnují, bychom spočítali na prstech jedné ruky.

Fenomén psychedelie je tak ambivalentním textem, který je na jednu stranu skvělou zprávou o pokrocích české vědy, na druhou stranu však zároveň výmluvným svědectvím o intenzivním pronikání alternativních spiritualit do elitního vědeckého diskurzu. Lékařské výsledky, které text zaznamenává, to samozřejmě nikterak neznehodnocuje, stejně jako potenciál podobného výzkumu do budoucna. Mělo by však smysl, aby lékařská veřejnost s plnou vážností reflektovala situaci a zamyslela se nad tím, kde končí ohled ke komfortu experimentálního subjektu a kde začíná bona fide spirituální misie. Stane-li se totiž lékař tvůrcem a protagonistou komplexních rituálů úzce spjatých s konkrétní tradicí, jejichž je propagátorem a zároveň nadšeným vyznavačem, nestane se tak zároveň knězem? A jaká je kvalita metodologie, jež si není vědomá svých vlastních náboženských souvislostí?

Světové vědě trvalo stovky let krví zaplacené rebelie, než se vymanila z doktrinálního područí jednoho velkého náboženství. Je rozumné, aby z čiré nepozornosti a nadšení spojila své síly s dalším?

Náhledový obrázek: Pixabay.



Budeme rádi, když napíšete přínosný komentář

avatar
1800
  Subscribe  
Upozornit na