Večer štědrosti ve společenství Bahá’í

Národní duchovní rada Bahá’í České republiky sídlí v pražské Lucemburské ulici nedaleko stanice metra Flora. Zde se také ke společným oslavám schází přibližně čtyřicítka věřících ve věku od tří do padesáti let. Jedna taková oslava se konala v úterý 26. února. Svátek nesoucí název Ayyam-i Há předchází poslednímu měsíci jejich kalendáře, který rozděluje rok na 19 měsíců po 19 dnech a začíná vždy 21. března našeho kalendáře. Poslední měsíc roku patří půstu a duchovnímu soustředění, sváteční dny Ayyam-i Há naopak setkávání, štědrosti, oslavám a dobročinnosti. Fotogalerii z večera naleznete na konci článku.

Symbol víry bahá’ích tvoří tři vodorovné linie znázorňující svět Boha, jeho Projevů a svět lidí. Ty jsou spojeny působením Božích poslů. Dvě hvězdy připomínají posly Bába a Bahá’ulláha.

Dům č. 33 v Lucemburské ulici, kde se bahá’í v úterý v podvečer sešli, není zvenku nijak viditelně označen. Název společenství lze nalézt až na zvoncích u domovního vchodu. Po zazvonění jsem vstoupila do chodby běžného bytového domu a na prvních dveřích vpravo uviděla nepříliš nápadnou bílou tabulku, na níž jsem si mohla přečíst úřední hodiny zde sídlících organizací Bahá’í. Zaklepala jsem a vstoupila do pootevřených dveří. Za nimi se v tu chvíli zouval přibližně pětatřicetiletý muž a asi tříletý chlapec. Oba mne ihned srdečně vítali, představili se mi a zjišťovali, zda umím anglicky. Po chvilce hovoru mne uvedli do společenské místnosti. Po obvodu tohoto obývacího pokoje stály připravené židle a v čele místnosti pod oknem pohodlná pohovka. Na zdi visel portrét Bahá’ulláhova syna ‘Abdu’l-Baháa a po mé levé ruce stála obsáhlá knihovna a stůl, na němž už byla připravená část slavnostního občerstvení. V místnosti seděla zatím jen jedna mladá žena jménem Radjana. Další 3 osoby jsem zahlédla v kuchyni. Radjana kvapně balila nějaké předměty do několika vrstev balicího papíru a lepila na ně lístečky s úkoly napsanými v českém a anglickém jazyce. Rychle ale vstala, abychom se seznámily. Prozradila mi, že připravuje pro společnost hru, které se říká Pass the parcel (česky Předej balíček), ale nestihla to připravit předem, proto to dělá teď narychlo. Nabídla jsem jí tedy pomoc, společně jsme zabalily ještě další 3 balíčky a u toho jsme si povídaly o účelu mé návštěvy a o tom, co všechno o bahá’ích už vím a co bych ještě měla vědět.

Do místnosti začali během několika minut přicházet další hosté. Někteří Češi, jiní cizinci hovořící mezi sebou anglicky. Účast však nakonec nebyla početná. Sešlo se jen 15 hostů, z toho 3 malí chlapci. Jazykově převažovala spíše angličtina. Radjana mne s každým hostem zvlášť seznámila a u toho mne zahrnovala fakty o víře bahá’ích, oslavách Ayyam-i Há a českém společenství. Dozvěděla jsem se také, že Radjana, která mluví plynule česky bez známky cizího přízvuku, přišla do Česka v dětském věku spolu s rodiči a bratry z Ruska. Usadili se v jižní Čechách, kde je rodiče přihlásili na Townshendovu mezinárodní školu v Hluboké nad Vltavou. Jak zakladatel, tak i velká část učitelů této školy jsou stoupenci víry Bahá’í, proto se i Radjana a jeden z jejích bratrů k Bahá’í rovněž připojili. Radjanin manžel je také cizinec. Pochází z Íránu, ale dětství strávil ve Finsku, kam rodiče emigrovali. Na rozdíl od Radjany nehovoří česky.

Když se všichni hosté pozdravili, přivítali a posedali si, ujal se slova Richard Sherwood, anglicky hovořící muž ve středním věku. Richard pouze v krátkosti všechny přivítal a vysvětlil pozadí svátku Ayyam-i Há. Následovaly tři modlitby. Jednu zazpívala anglicky mladá žena jménem Ayana a další pronesli dva z přítomných chlapců česky. Po tomto krátkém modlitebním úvodu již byla připravena bohatá tabule složená z pokrmů, které přinesli jednotliví hosté. Během večeře jsem hovořila především s Richardem Sherwoodem, který si ke mně přisedl. Hovořili jsme o Domech uctívání (angl. Houses of Worship, jak říkají bahá’í svým chrámům – nejblíže Česku jej můžeme navštívit nedaleko německého Frankfurtu) a mé zkušenosti z návštěvy Lotosového chrámu v Novém Dillí, který je také jedním z Domů uctívání víry bahá’ích. Richard mi také podrobně popsal strukturu hnutí Bahá’í, která nemá žádné kněží ani jiné duchovní autority, ale skládá se z členů volených rad, v jejichž pravomoci jsou jen úřední a organizační úkony. Duchovní život a naplňování učení Bahá’ulláha je zodpovědností každého za sebe a pouze vůči sobě a Bohu. Také jsme s Richardem diskutovali o základních idejích věrouky bahá’ích. Ta spočívá především v přesvědčení, že neexistují různé rasy, národy ani náboženství, a že lidstvo je třeba vnímat v jednotě a rovnosti ve všech směrech bez ohledu na jakékoli vnější znaky a dělat vše, čeho je člověk schopen proto, aby byla tato idea naplňována.

Po večeři už Radjana všechny svolala, abychom si konečně zahráli připravenou hru s balíčky. Sesedli jsme se do kruhu a za zvuku hudby si předávali balíček. Ten, komu zůstal v ruce, když hudba umlkla, musel rozbalit vrstvu papíru a splnit úkol, který pod ní nalezl. Úkoly byly poměrně snadné, ale vtipné. Můj zněl: Pokus se žonglovat s nějakými věcmi. Radjana mi podala dvě role toaletního papíru, které měla pro ten účel připravené, a tak jsem žonglovala. Jiné úkoly vyzývaly třeba ke hře Kámen, nůžky, papír, přeříkávání jazykolamů apod. Každý balíček měl 4 vrstvy papíru a ten, kdo splnil poslední úkol, si mohl drobný dárek ukrytý v balíčku ponechat. Atmosféra byla spontánní a vlídná a každému byl za jeho výkon dopřán potlesk. Hra přilákala i malé chlapce, kteří se do té doby bavili spíše spolu pobíháním mezi jednotlivými místnostmi bytu a překřikováním se. Po skončení hry ještě pokračovaly neformální rozhovory, někteří hosté již začali s úklidem a jiní se chystali k odchodu. Každý, kdo odcházel, se vždy velmi vřele loučil se všemi v místnosti. Rozloučila jsem se také a vydala se ke stanici Flora společně se slečnou Lenkou, která mi věnovala svůj vysoutěžený balíček, v němž byla kartička se znakem víry bahá’ích pro štěstí.