Pro současné masivní opouštění tradičního křesťanského prostředí bývá jako argument užívána také Bible. Že je výrazem překonané patriarchální kultury nepřijatelné pro člověka žijícího podněty moderního demokratického humanismu. Na četných místech vybízí ke krutému násilí. Hovoří o přírodě mytologicky, způsobem vlastním starověkému člověku, a mnoho křesťanů dává hlasitě najevo, že to považuje za závazné.
Přesto je sotva možné Bibli odmrštit. Možná je to s ní tak, jak v předmluvě k nové publikaci píše Martin C. Putna: Proč Parabible? Inu, třeba proto, že Ježíš je také para ořech: sladké a výživné jádro, ale aby se k němu člověk dostal, musí proniknout tvrdou skořápkou. A tou skořápkou nejsou jen židovské, řecké, římské reálie, které Putna připomíná. Je to i smutná člověčina, jíž je Bible plná. Její osvobodivé a uzdravující sdělení prozařuje nevěrohodným a těžko přijatelným svědectvím biblických autorů a je snadné se s ním minout.
Alexandr Flek postupně na sociálních sítích zveřejňoval jednotlivé novozákonní pasáže v této podobě a možná si na diskusích ověřoval, jak je to nosné. Postupně vznikla potřeba tímto způsobem převyprávět paralelní příběh čtyř evangelií v jakémsi průřezu, i když tento záměr mohl autor mít od samého začátku. Flek zkušený také z překladatelské práce (oblíbená Bible 21) umisťuje události do kulis současného Česka. Některým postavám dává zdejší jména. Ježíš pochopitelně zůstává Ježíšem, ale jako Ježíš Tesař. Jeho jméno se občas také překládá jako Záchranář (původní hebrejská podoba jména Ježíš, Jehošua – Jahve zachraňuje).
Zdá se, že tomuto radikálně zpřítomňujícímu přístupu některé texty vzdorují. Jedním takovým by mohl být filosofující prolog Janova Evangelia, který téměř cituje židovského platonika Filóna Alexandrijského. Ale i na ten si Saša Flek troufl. Nazval tento úryvek Jiná liga. Přetlumočil text poeticky, a také tam čteme: Ježíš je ale úplně jiná liga. Nepřišel se slogany ani s recepty – prostě jen ukázal, jak vypadá Bůh. Nejde však o zploštění Janových slov.
Následuje převyprávění narození Najdete ho jako miminko. Nazaret na severu Izraele zastupují Nošovice ve Slezsku, na místě Betléma opodál Jeruzaléma máme Beroun, město blízko Prahy. Novorozeného Ježíše nepřijmou nemocnice ani ubytovny, a tak ho Maria položí zabaleného do šály pod most. Následuje situace Ježíše, který se se svou rodinou stávají uprchlíky.
Parabible pokračuje Ježíšovým křtem u Jana Potápníka ve Středním Povltaví a pak pokračují jeho hovory k zástupům, debaty s jeho partou, se Šímou, zvaným Rocky, Ondrou, Kubou, Jankem a dalšími. Společně stavějí network, který tu ještě nebyl. Aktualizace není samoúčelná, není pro zábavu, i když analogie někdy vyvolají úsměv. Někdy však při četbě zatrne, jak se najednou starý, tisícerým opakováním už oslabený text najednou ostře dotkne svědomí.
Původní biblický text nezůstává čtenáři utajen. Parafráze ho nenahrazuje a je vlastně svého druhu kázáním, v prvém smyslu homilií. Text, který je právě parafrázován, je malým, ne zrovna dobře vybarveným, a proto špatně čitelným písmem u každého příběhu vytištěn.
Kdo by se obával, že se současnému čtenáři nepřizpůsobují jen situace parafrázovaných evangelních příběhů, ale i jejich obsah v tom smyslu, že se snad zamlčuje základní paradox smrti a života, může začít četbu oddílem Pašie. Je to vše dobrá zpráva, ale vznáší na člověka nárok. Člověka podněcuje k obratu, k odvrácení od pohodlí, lenosti sobectví a příklonu k novému vnitřnímu zrození ke kultuře lásky, soucitu, odpuštění, spravedlnosti, sdílení. To se v textu nezamlčuje.
Oříškem pro autora, ať to výslovně pro sebe probíral nebo ne, bylo možné přetlumočení nejméně srozumitelného výrazu Nového zákona a celé Bible, a sice slova Bůh. Říct to jinak se pokoušeli už před desetiletími křesťané, kteří se pokoušeli o „civilní“, a v jistém smyslu nenáboženskou interpretaci, která by evangeliu ponechala jeho naléhavost. Nechala by slovům zvěsti jejich schopnost nás pozvednout nad danosti a otevřít člověku nové bytí, ale bez obrazu absolutistického vládce na nebesích. Mluví například o živé Pravdě. Flek se rozhodl zde neriskovat redukci významu a u zprofanovaného slova zůstal.
Příležitostně je řeč o Esenci nebo čisté Energii, většinou však o Bohu, někdy s dodatkem, že je to Táta Ježíše Záchranáře, Ježíše Tesaře. Snad ten skoro nepřijatelný věkovitý nános na slově (pojmu, obrazu, metafoře) Bůh autor trochu smývá volbou ne alternativního výrazu, ale čistým, neimperiálním způsobem, jak o něm mluví.
V Apendixu jsou, řekněme, ukázky dalších možností podobné práce s biblickým textem a podobné podněty odjinud, například tři překvapivě slovenské návrhy, jak jinak by mohla dnes znít modlitba Otčenáš.
Komukoli, kdo se zatím s Biblí zcela nerozloučil, lze doporučit toto svěží čtení, tuto aktualizaci, již si pak už člověk může „překládat“ dál, aby se sdělení dotýkalo jeho vlastních nesnází, otázek, obav a nadějí.
Alexandr Flek: Parabible. Tisková zpráva o našem prezidentovi Ježíši z Nošovic, Praha: Biblion, 2018.