Tuvia Tenenbom, Čau uprchlíci! Praha: Zeď 2018, s. 219.
Když se mi víceméně náhodou dostala do ruky kniha Všechny jejich lži od Tuviy Tenenboma (recenze zde), vůbec jsem netušil, co mohu při čtení očekávat. Po jeho druhé knize v českém jazyce Čau uprchlíci jsem již sáhl záměrně a s konkrétní představou, co v ní asi najdu: Nestrannou a neideologickou sondu do německého kolbiště, na němž se odehrává bitva mezi „vítači“ a „sluníčkáři“ na jedné straně – a „islamobofoby“ a „nácky“ na straně druhé, a samozřejmě i do komunit samotných imigrantů. Očekával jsem osvěžující a vtipné vyjadřování prosté ideologických klišé politické korektnosti, přítomné v médiích hlavního proudu, jakož i nenávistných výkřiků v komentářích pod jejich články. Má očekávání se víceméně naplnila. Je to ten samý Tuvia (autor si vás svým osobitým stylem získá tak, že si s ním hned potykáte), který psal svou reportáž z cest napříč USA.
Snad jen jsem se při ní jen méně zasmál, ale nevím, zda to bylo mým rozpoložením, nebo byl autor tentokrát o něco více vážný. Ale nudné čtení to rozhodně není.
I nyní cestuje s očima otevřenýma napříč celou zemí a střídá svou identitu podle toho, s kým zrovna vede rozhovor. A tak je jednou Izraelec, Američan nebo Němec (vše popravdě), nebo i poloviční Arab (tady již s jistou licencí investigativního novináře). Setkává se s politiky napravo i nalevo, s imigranty již začleněnými do německé společnosti i s uprchlíky, kteří o tom teprve sní; s náhodnými lidmi na ulici nebo v kavárnách. Základní otázka, kterou autor klade sám sobě i svým respondentům, zní: Proč Německo přijímá více uprchlíků než jiné země? Nechci prozrazovat pointu příběhu, a tak zde často opakovanou odpověď citovat nebudu. I když není zase tak překvapivá, je zjevné, že jde o citlivé téma, což dokumentuje příhoda, kdy mu jedna „vítačka“, studentka práv, pohrozí žalobou, bude-li její odpověď citovat. „A právě v téhle chvíli se sám sebe ptám,“ poznamenává náš autor, „kdo koho potřebuje víc – uprchlíci Němce, nebo Němci uprchlíky?“ Slova samotného závěru knihy přece jen prozradím:
„Němci se kvůli uprchlické kauze mezi sebou hádají, ale upřímně: nenašel jsem žádný rozdíl mezi Němci na pravici a Němci na levici, mezi těmi, kdo demonstrují proti uprchlíkům, a těmi, kdo vyvěšují na ty nejvyšší stromy ty největší transparenty ,Refugees Welcome‘. […] Tábory pravice i levice zajímají uprchlíci asi tolik, jako mě zajímá Ludvík II. (s. 211).“
Tuvia tedy není ani „sluníčkář“, ani „xenofob“ a příslušníky jednoho tábora nešetří o nic méně než druhého. Je novinář, který se však o svých kolezích nebojí napsat, že až příliš často místo informací šíří propagandu (s. 149).
„Já sám jsem součástí německých médií (…) a vím, jak německá média fungují. Většina německých novinářů, na něž jsem narazil, věří, že žurnalistika je ,edukativní‘ nástroj, v němž na faktech záleží méně než na ,správném myšlení‘. Sami sebe vidí jako někoho, kdo stojí nad ,masami‘, a myslí si, že je jejich povinností přimět lidi ,myslet správně‘ (s. 15).“
Příkladem mu je mlžení o identitě pachatelů hromadného znásilňování při silvestrovských oslavách v roce 2016 (s. 14 a 185n.) nebo TV inscenace na téma „Uprchlíci pomáhají při povodních“ (s. 118).
A tak se náš autor dokáže pohoršit nad nedůstojnými podmínkami, v nichž žijí obyvatelé uprchlických táborů, i nad šikanou těch, kteří proti přijímání uprchlíků vystupují. Více než politická orientace jej zajímá ryzost povahy lidí, s nimiž se seznamuje. Dokáže se tak jeden den spřátelit s Gregorem Gysim, poslancem za stranu Die Linke, pro kterého je „Máma“ (rozuměj A. Merkelová) vůči uprchlíkům příliš málo vstřícná: „Tento muž se mi líbí. Setkat se s ním je jako nadechnout se čerstvého vzduchu“ (s. 137). Další den (ve skutečnosti je to o něco později) svého nového přítele srovnává s dalším „sympaťákem“, tentokrát se spisovatelem Akifem Pirinçcim, odpadlíkem od islámu a mužem, kterého „by němečtí novináři nejraději viděli oběšeného na nejvyšším stromě“ (s. 167): „Akif mi připomíná Gregora Gysiho. (…) Akorát že Gregor je nalevo, hodně nalevo, a Akif je napravo, hodně napravo“ (s. 172).
Autora slavných „kočičích detektivek“ německá média totiž proslavila citací výroku proneseného na demonstraci protiimigračníní Pegidy: „Bohužel, koncentrační tábory jsou v tuto chvíli mimo provoz.“ Tuvia popisuje, co se dělo pak: Aktivisté z Antify mu posprejovali dům a rozbili vchodové dveře (to autor dokumentuje fotografií), ztratil nakladatele, jeho knihy byly stažené z prodeje (např. u Amazonu) a některé restaurace veřejně prohlásily, že jej neobslouží. Autor se jej samozřejmě na celou kauzu ptá a dovídá se, že šlo o učebnicový příklad vytržení z kontextu. Ve skutečnosti prý citoval politika z CDU, který prohlásil, že ti, kterým se uprchlíci nelíbí, mohou klidně Německo opustit. A právě v této souvislosti pronesl: „Byly by tu i jiné možnosti“ a dodává ona slova, která však média citovala samostatně, čímž získala zcela opačný význam. Svou verzi dokumentuje soudním rozhodnutím, podle kterého se mu média měla omluvit.
Tady náš autor dává nejvíce průchod svému rozhorlení a volí tvrdá slova, která se zde ani nesluší citovat (např. s. 178). A právě to, jak zacházení s „nepřítelem lidu“ dokáže Tuviu, potomka těch, kteří v koncentračních táborech zahynuli, rozlítit, jej a jeho přístup ke světu a lidem snad nejlépe charakterizuje:
„Vy ani já nemusíme jeho slova schvalovat, ale myslím, že má právo je říkat. Kdyby táž slova použil o Židech, přiznal bych mu stejné právo, třebaže jsem Žid. Hele, je lepší vědět na rovinu, co si o mne lidé myslí, než trávit čas s ,liberály‘, bulíkujícími neustále o lásce a respektu, ve skutečnosti ale plných nenávisti nejen vůči mně, ale vůči všem Židům (s. 170).“
Tuviova tolerance není bezbřehá a bezzásadová. Pevným bodem jeho vesmíru je právě jeho (sekulárně) židovská a izraelská identita. A tak lze jeho knihy doporučit i těm, kteří se na svět chtějí dívat právě židovskýma očima, k čemuž patří i specifický humor. Musím však říci, že mne poněkud zaráží, jak jeho skepticismus a kritičnost, kterými demaskuje povahu politické korektnosti, zůstává za dveřmi, když přijde na postoj k židovskému státu: Antisionista = antisemita. A tak je antisemita prakticky každý, kdo zpochybňuje politiku vůči Palestincům. A tak o Němcích nakonec píše: „Jak jen může být nejhumánnější národ tak antisemitský (s. 154)?“ Snad mu více porozumím, až si přečtu jeho (pro českého čtenáře) třetí knihu Chyťte Žida! (Zeď, 2018).
Jindy mne autor poněkud zklamal svým opakováním klišé, že islám je nyní ve fázi, v níž křesťané byli ve středověku a že si, co se násilné politiky týče, vlastně jen převzali štafetu. „My všichni jsme předurčeni pohybovat se v takových cyklech, věřící i ateisté. Takový je život (s. 121).“ Takovéto zjednodušující pojetí dějin nerespektuje specifika jednotlivých náboženství, k nimž v případě křesťanství a islámu patří poněkud odlišný postoj k násilí u jejich zakladatelů a prvních stoupenců. Řekl bych, že Tuvia Tenenbom je podstatně lepší reportér než teoretik.
Kniha skutečně není akademickou studií, ale ani suchou objektivní reportáží. Její autor je velmi osobní a emočně angažovaný, často nechodí pro ostré slovo daleko. Přesto (či právě proto) je jeho dílo cenným dokumentem pro každého, kdo si chce na současnou situaci v Evropě učinit svůj názor. Tuvia jej za vás nevytvoří, na rozdíl od mnohých jiných „nestranných“ badatelů a „edukativních“ novinářů, nebo z druhé strany barikády nenávistných křiklounů.
Když Tuvia Tenenbom cestoval po USA, nemohl se vyhnout setkání s různými náboženstvími. Německý cestopis je v tomto smyslu o poznání chudší. Ale hned po příjezdu do země si u sochy Buddhy v jedné zahradě nostalgicky zavzpomíná na časy (v dávném předminulém desetiletí), kdy „každý třetí Němec, kterého jsem potkal, byl nadšený z Buddhy […] a s tvrdým německým přízvukem se mi snažili vyprávět fascinující příběhy o smrti a nirváně (s. 16)“. Druhým výslovně náboženským momentem je jeho účast na programu Katholikentagu (Katolický den). Všímá si, že i v jeho programu je uprchlictví důležité téma. Setkává se s organizátory akce v čele s kardinálem Reinhardem Marxem, s nímž vedl i rozhovor. Nakonec však neskrývá své rozčarování: „Od žádného z těchto nesvatých lidí nemůžu očekávat, že by mi poskytl byť jen špetku spirituality. Taková ztráta času!“ (s. 82)
Číst si Tuviovy knihy znamená spolu s ním cestovat, nechat se vtáhnout do dění. Možná by nebylo nezajímavé, kdyby se někdy vypravil i do českých zemí a nastavil zrcadlo i nám a naší rozdělené společnosti.
Související příspěvky:
Politicky nekorektně o Američanech, jejich víře i lžích (zde)
„Prolomení hradeb“: recenze jedné kontroverzní knihy (zde)
Německo: křesťané vymírají, islám na vzestupu (zde)
Patří islám k Německu, nebo ne? (zde)