Nejsem si jist, zda výraz „interaktivní“ je v tomto případě ten pravý, ale poselství, které jím religionistka Catherine Wessingerová v rozhovoru zde vyjádřila, je zcela jasné: pokud většinová společnost řeší konflikty s náboženskými menšinami konfrontačně a silově, může se dočkat podobně konfrontačních odpovědí. Takovéto vynášení stále vyšších karet a trumfů pak snadno vyvrcholí násilím velkého rozsahu. Silové řešení totiž může platit třeba na lupiče nebo drogové bandy, ale určitě ne v oblasti náboženství. Tam vstupují do hry takové faktory, jakými jsou věrnost poznané pravdě, oběť a mučednictví, apokalyptické očekávání, utopický ideál a další. V důsledku těchto faktorů se snaha o silové „řešení“ může snadno stát kontraproduktivní.
Spirála konfrontačních akcí v dlouholetém zápase části americké veřejnosti s církví Svatyně lidu vyvrcholila právě před 40 lety. V pátek 17. listopadu 1978 dorazila do hlavního sídla této americké církve delegace vedená americkým kongresmanem Leo Josephem Ryanem (1925–1978). Tímto sídlem byla nedávno založená zemědělská osada Jonestown uprostřed guyanské džungle. Hlavní část církve Svatyně lidu (v lepším, ale méně obvyklém překladu Chrám lidu) se přitom v předchozím roce přesunula ze Spojených států do Guyany právě proto, aby unikla tomu, co církev považovala za pronásledování. V Guyaně se jí za cenu velkého úsilí a osobních obětí podařilo vybudovat to, o co její zakladatel Jim Jones (1931–1978) a jeho stoupenci více než deset let usilovali: fungující společenství, v němž byli integrováni černí a bílí i bohatší a úplně chudí Američané. V cestě za tímto socialistickým ideálem (ano, společenství mělo nejen náboženskou, ale i marxisticko-leninskou tvář) se Jim Jones dopouštěl vůči svým stoupencům a následovníkům těžko přijatelného manipulativního, a dokonce i násilného jednání. Jeho kritici – a to zdaleka ne jen rasisté, kteří například vypálili modlitebnu církve v San Francisku – ho za to chtěli tvrdě potrestat a jeho církev zničit.
Série problematických akcí na obou stranách vyvrcholila inspekční návštěvou kongresmana Ryana. Ten sám byl z hlediska církve hlavní postavou a symbolem politického „pronásledování“, které vedlo ke konkrétním – a pro církev velmi nepříjemným – aktivitám několika federálních agentur. V jeho delegaci byli zástupci médií, která církev ohrožovala tím, že o ní referovala nepřátelsky (obvykle velmi jednostranně, i když na základě faktů). Součástí Ryanovy delegace byli i odpadlíci z církve a zástupci příbuzných členů Svatyně lidu. Ti zase církev tvrdě ohrožovali žalobami, hrozbami únosů a odebíráním dětí.
Ačkoli se návštěva zpočátku vyvíjela dobře, následujícího dne, 18. listopadu 1978, se provalila dlouhodobá frustrace a nahromaděná agresivita. V samém závěru návštěvy byl Leo Ryan, tři novináři a jedna žena z jeho delegace zavražděni, devět dalších členů delegace bylo zraněno střelnými zbraněmi. Několik hodin na to se drtivá většina přítomných členů komunity Jonestown rozhodla spáchat sebevraždu a zavraždit své děti a nerozhodné či nemohoucí. Tímto způsobem zahynulo 911 příslušníků utopické komunity (a pět dalších suicidií ještě následovalo).
Šok z této události neopouští Američany ani po 40 letech a jistě se i k letošnímu výročí objeví ve veřejném prostoru tisíce reakcí. A jistě bude naprostá většina z nich obviňovat z toho, co se stalo, Jima Jonese a jistě budou tato obvinění do velké míry oprávněná. Zároveň je ale v posledních nejméně dvaceti letech stále větší části veřejnosti jasné to, na co sociologové a religionisté poukazují od doby samotné tragické události: že v případě náboženských společenství může násilí být snadno interaktivní.
Připomínka 40. výročí hromadné vraždy a sebevraždy z jiného pohledu je v časopise Dingir 21 (4), 2018, str. 118. Číslo vychází 19. prosince 2018.
Informativní článek k třicetiletému výročí tragické události v Jonestownu: Lidskou tvář sebevrahům: Dingir 11 (3), 2008, str. 74nn.
Podrobněji: Zdeněk Vojtíšek, Nová náboženství a násilí, Praha: Karolinum 2017, str. 165–178.
Náhledová fotografie z chvíle, kdy vojáci dorazili do Jonestownu: Flickr.
Související články:
„Náboženské násilí je interaktivní.“ – Rozhovor s religionistkou Catherine Wessingerovou, část 2.