V recenzi na knihu Proroci postutopického radikalismu byla zmíněna jedna ze dvou postav, jimž se trojice autorů věnuje a která se vyskytuje i v podtitulu knihy. Čtenáři projevili zájem o podrobnější informaci o něm.
Alexandr Geljevič Dugin se narodil 7. ledna 1962 v Moskvě v rodině sovětského generála a lékařky. Získal technické vzdělání. V osmdesátých letech 20. století se podílel na protirežimních aktivitách. Zajímal se o takové postavy evropské kultury, jako jsou Friedrich Nietzsche, Mircea Eliade, Julius Evola a René Guénon.
Alexandr Dugin se profiloval jako publicista píšící na politická, filosofická, náboženská, esoterická, sociologická a historická témata. Je autorem stovek článků a více než čtyřiceti monografií. Jeho texty jsou ve větším rozsahu překládány do osmi jazyků.
Esoterní inspirace spojil s náboženskou tradicí. Je příslušníkem té větve ruského staroobřadnického pravoslaví, která udržuje jednotu s Moskevským patriarchátem. Zastává názor byzantské církve o symfonii, resp. souzvuku dvou mocí, duchovní a světské. Převzal ruskou tradici o Moskvě jako Třetím Římu. Do doby, kdy se římský patriarchát odloučil od jednoty všeobecné církve, měl být v čele církve Řím. Prvenství pak přešlo na Cařihrad (Konstantinopolis) jako Nový Řím a po jeho podrobení Osmanskou říší se přesunulo do Moskvy. Svatá Rus je v tomto pojetí ochranou lidstva před příchodem Antikrista.
Politicky je Dugin obhájcem myšlenky eurasijství, obnovy velké říše v bývalých hranicích Sovětského svazu pod vládou Rusů. Tento útvar je budoucností, zatímco euroatlantická západní civilizace je odsouzena k zániku. To se spojuje s myšlenkou čtvrté cesty, tedy nového společenského uspořádání, které zahrnuje a překonává liberalismus, komunismus a fašismus. Politickou aplikací tohoto jeho filosofického základu byla aktivita v nacionál-bolševické straně, se kterou se později pro osobní konflikt s jejím spoluzakladatelem a vůdcem Eduardem Limonovem rozešel. Působil pak v radikálnější Nacionál-bolševické frontě.
V jeho politicko-filosofické syntéze nacházíme nejvíce převzatých myšlenek z fašismu. Jeho významným inspirátorem byl italský hermetik Julius Evola, který v meziválečném období sympatizoval s italským fašismem. Zajímal se i o německý nacionální socialismus, zejména o Schutzstaffel (SS). Kritizoval však nacismus jako málo pravicový. Dugin je znám svou tezí popisující ideovou potřebu přítomnosti a budoucnosti, tak, že je třeba Marxe číst pravicově a Evolu levicově. Třídní boj v jeho pojetí vede ruská třída (která není totožná s ruským národem), a má metafyzický a mystický rozměr.
V létech 2008-2014 Dugin působil na moskevské Lomonosovově univerzitě, kde se věnoval sociologii a mezinárodním vztahům. Do aktivní politiky vstoupil jako poslanec Státní dumy a jako neoficiální politický poradce prezidenta Vladimíra Putina. Proslavil se výrokem, že protivníci putinovského kurzu nejsou, a pokud jsou, jsou to duševně nemocní a je třeba je umístit do léčeben. Výrok pokračoval slovy: Putin je všude, Putin je vše, Putin je absolutní, Putin je nezaměnitelný. Dugin se částečně odpoutal od Putina poté, co Putin neuskutečnil jeho přání, totiž válku proti Ukrajině po tamním vítězství prozápadní Oranžové revoluce.
Duginovu pojetí jsou blízcí aktéři konzervativní revoluce. V Česku se k jeho příznivcům počítá Adam Benjamin Bartoš, který vlastním nákladem vydal v češtině zatím jediné Duginovo dílo Velká válka kontinentů (2016). Konzervativní revoluci, též v Duginově pojetí, u nás filosoficky a politicky reprezentuje mimo jiné web Délský potápěč (https://deliandiver.org/).
Psali jsme v Dingiru:
Marek Dluhoš, Naše víra, naše impérium, Dingir 16 (4), 2013, s. 128–129.
Související příspěvky:
Hnutí AllatRa na křižovatce 1/3: Je AllatRa náboženské společenství?
Rostoucí napětí mezi Moskvou a Cařihradem má dlouhou historii
Pana Dugina je potreba uzavrit a lecit.