Clive Ponting: Zelené dějiny světa. Životní prostředí a kolaps velkých civilizací, Praha: Karolinum, 2018, 478 s.
Že se historie nevyčerpává výčtem bitev a vládců, je už obecně přijímaný fakt. Historikové věnují dějinám pozornost mnohem komplexnější, zabývají se jimi z hlediska antropologického, hospodářského, politického, psychologického, zajímají je dějiny mentalit, životních stylů, stravování, sociální a kulturní dějiny a mnoho dalšího. Druhá polovina dvacátého století zrodila historiografický směr, který se pokouší brát na vědomí, že se historie nevyčerpává vlastně ani pouhými dějinami lidských civilizací – ve hře jsou nejen dějiny kultury, ale i lidského species, živočišné evoluce, ekosystémů a života na planetě Zemi vůbec – v podstatě se tento směr soustředí na dějiny takřka v kosmické perspektivě. Tomuto přístupu se říká velké dějiny (Big, nebo též Deep History).
Nakladatelství Karolinum letos zpřístupňuje českému čtenáři souhrnnou publikaci jednoho z proponentů Deep History, Cliva Pontinga. Jeho známá práce A Green History of the World vyšla sice téměř před třemi dekádami (1991) a před jednou ji autor znovu zevrubně přepracoval (A New Green History of the World, 2007), zařadila se již ovšem mezi klasiku v oboru. Co v ní postupně ztrácí na aktuálnosti (některé prognózy se vážou např. k roku 2010), to se jí stále bohatě dostává na naléhavosti.
Zelené dějiny světa se zaměřují na nejrůznější aspekty ekologických souvislostí vývoje lidské civilizace, neboť „dějiny lidstva navazují na to, jak fungují ekosystémy“ (s. 429). Podle Pontinga už i nejprimitivnější způsoby zemědělství a navazující lidské činnosti radikálním způsobem ovlivňují, přetvářejí, ba ohrožují životní prostředí a rovnováhu na planetě (s. 81). Příslušné změny v ekosystémech pak mají zpětně velmi determinující vliv na civilizační celky v daných oblastech. Každý absolvent kursu dějin starověkého Předního východu si jistě vzpomene na rekapitulaci historie střídání jednotlivých hegemonů v oblasti Mezopotámie, kde extenzivní zemědělství vedlo postupně k zasolování půdy, tím omezování zemědělských výnosů a v mnoha případech k naprostému kolapsu velikých civilizačních center. Proti tomu bývá stavěna situace ve starém Egyptě, kde se díky pravidelnému záplavovému cyklu a zavlažovacímu systému udržela do značné míry velmi stabilní státní struktura. Ponting se neomezuje jen na blízkovýchodní okruh, ale snaží se komparovat osudy všech lidských civilizací na planetě, nakolik o nich máme validní data nebo alespoň kvalifikované odhady. „Nejstarší civilizace jsou vlastně prvním příkladem toho, jak člověk výrazně a často destruktivně mění životní prostředí. A zároveň i prvním příkladem společenství, která životní prostředí poškodila natolik, že si přivodila vlastní zánik“ (s. 75).
Clive Ponting se ovšem nezastavuje u popisu kolapsu starověkých hegemonů, jeho teoretický záběr je mnohem širší a pestřejší. Značná část práce se věnuje oboru hospodářských dějin v různých historických obdobích. Nacházíme zde podrobné popisy způsobů opatřování potravin, přivážení a šlechtění nových typů plodin, zajišťování potravinových přebytků, boje proti škůdcům; způsobu zpracování nerostného bohatství, uhlí a dalších paliv; exploatace lesů; údaje o maximalizaci lovu některých druhů zvěře atp. atd. Zásadní zlom pak představuje pochopitelně nástup industrializace.
S tím samozřejmě souvisí i data o demografickém vývoji na planetě, která Ponting rovněž shromažďuje. Jeho líčení zahrnuje množství fakt ohledně udržitelnosti zásobování obyvatelstva, snižování populace během hladomorů a naopak průběžném nárůstu počtu obyvatel na jednotlivých kontinentech i celkem (zvláště pak v posledních historických údobích), zmiňuje též vliv transferů celých populací prostřednictvím obchodu s otroky. Celá rozsáhlá kapitola (s. 212–244) se věnuje rozšíření nemocí, epidemiím a jejich dopadu na světovou populaci; dostatečný prostor dostávají i dějiny hygieny.
Závěr knihy se zaměřuje zejména na genezi blahobytu západní společnosti, její historicky enormní závislost na spotřebě energie a s tím související znečišťování prostředí i boj proti němu (zejména s. 361–399). Nakonec přicházejí očekávatelně i teze o globálních změnách klimatu.
Všechny zmíněné faktory měly v dějinách neoddiskutovatelně zásadní vliv na směřování (ba mnohdy zánik) všech kulturních a civilizačních okruhů, a proto je právě takovéto rozšíření historické látky velice užitečné i pro religionistiku, zvláště dějiny náboženství, a je jedině logické, že bude poskytovat užitečný klíč k porozumění dějinným a kulturním událostem i do budoucna. Proto není možno vnímat Pontingovu průřezovou práci pouze úzce jako ekologickou „agitku“, ale stojí rozhodně za doporučení i studentům religionistiky, teologie, kulturologie a historických oborů, neboť poskytuje základní přehled o těchto tématech a přivádí k nim pozornost pro další výzkum.
Závěrem je třeba ocenit i překladatelský výkon Jiřího Hrubého, který musel při práci na Pontingově textu prokázat značnou kompetenci a orientaci v terminologii geografie, agronomie, kulturologie, techniky, historických věd, medicíny ad., a i přes určité nedotažení jazykové redakce tak prostředkuje Pontingovo dílo precizně a velice čtivou formou.
Náhledová fotografie: Jorge Láscar, Flickr.