Stúpa na vídeňském ústředním hřbitově, o níž jsme se zmiňovali zde, není jedinou buddhistickou stavbou tohoto typu ve městě. Další stojí na krásném místě u samého břehu Dunaje (viz náhledovou fotografii).
Podle Jana Filipského v Lexikonu východní moudrosti (Votobia 1996) pochází slovo „stúpa“ ze sanskrtu a znamená doslova „uzel vlasů“; je to – jeho slovy – „charakteristická výrazová forma buddhistického stavitelského umění, jeden z hlavních symbolů buddhismu a ústřední bod chrámů a klášterů.“ Filipský pokračuje: „Původně tvořila stúpa mohylu pro tělesné ostatky historického Buddhy a dalších světců; byla však na řadě míst (Lumbiní, Bódhgaja, Kušinagara, Sárnáth atd.) vztyčena i jako symbol různých rozhodujících událostí v životě Buddhy Šákjamuniho. Nejpozději za krále Ašóky (3. stol. př. Kr.) se běžně rozšířilo uctívání světců; z té doby se také dochovaly první stúpy.
Zdaleka ne každá stúpa skrývá ostatky ve vlastním smyslu slova; místo nich jsou v nitru stúpy, uschovány posvátné texty, sošky apod., které jí propůjčují svou sakrální substanci. Často jsou stúpy též čistě symbolickými stavbami… Uctívání stúpy, v níž je ’přítomný‘ Buddha, je v buddhismu známo od raných dob. Provádí se většinou jejím obcházením ve směru pohybu slunce, ale vzdává se jí pocta též jinými formami. Přitom však nejsou uctívány ostatky jako takové; stúpy tvoří spíše pomůcku k rozjímání a symbol stavu osvícení.“ Tolik stručné a jasné vysvětlení indologa dr. Jana Filipského (*1943).
Stúpa na břehu Dunaje (nazývaná spíše „pagoda“) je „konkrétním výrazem věčně platné dharmy,“ je uvedeno v internetové prezentaci Vídeňské mírové pagody (zde). Jedná se o jednu z mírových pagod, jejichž stavby inicioval ctihodný Ničidatsu Fudži (1885–1985), japonský buddhistický mnich. Vídeňská mírová pagoda byla postavena roku 1983 jako první v kontinentální Evropě. „Za stavbou takových mírových pagod je filosofie a cíl, aby se mezi lidmi rozšířily láska a mír a aby bylo zvěstováno poselství soucitu a mírového spolužití,“ pokračuje prezentace.
Mírová pagoda v Česku není, ale dvě buddhistické stúpy téměř srovnatelné velikosti ano. Jsou to ovšem „čhörteny“, varianty stúp, které se rozvinuly v tibetském buddhismu a které svou architekturou nesou trochu jiná poselství. Oba české čhörteny byly posvěceny (anebo – jak říkají někteří buddhisté – inaugurovány) roku 2014. Jeden stojí v téměř otevřené krajině a „shlíží“ k nejbližší obci Těnovice a daleko do krajiny Rokycanska; v jejím okolí je jen několik nových budov Centra pro meditaci v ústraní společenství Buddhismus Diamantové cesty (více o tomto centru je zde). Druhá stúpa je naopak ve středu města Liberec: v zahradě, proměněné na veřejný park ve čtvrti Janův Důl. V domě, k němuž zahrada patřila, je chrám a další prostory společenství Rabten Čhödarling, Centra pro tibetská buddhistická studia v Liberci (prezentuje se zde).
Jmenovaná společenství patří k rozdílným školám tibetského buddhismu: Buddhismus Diamantové cesty ke škole kagjü, Rabten Čhödarling ke škole gelug. V době, kdy se poprvé začalo o buddhismu vážněji hovořit na Západě, používala se v literatuře poněkud komická označení „škola červených čepic“, resp. „škola žlutých čepic“. Z fotografií, které zachycují posvěcení obou českých čhörtenů, je jasné, proč.
Fotografie z posvěcení stúpy společenství Rabten Čhödarling v Liberci: Jiří Beran. Ostatní fotografie: Zdeněk Vojtíšek.