Předchozí část rozhovoru zde.
Jaký je váš pohled na utopistické, ne nutně náboženské, společnosti, jako je třeba Arcosanti?
Samozřejmě by bylo nutné podívat se na každou zvlášť, ale daly by se nejspíše zařadit pod hlavičku progresivního milenialismu. Spojuje je myšlenka, že lidské úsilí odpovídá nějakému vyššímu, ne nutně božímu, plánu. Přesvědčení, že spásu lidé získají sami, pokud se toho vyššího plánu budou držet. Není tam nutná spirituální dimenze.
Poslední dobou je v literatuře a filmu populární motiv depresivní dystopie – post-apokalyptického světa, vlastně světa po mileniálním očekávání. Jak si myslíte, že tento trend ovlivní nová mileniální hnutí? Když nyní existuje tolik materiálu, který ukazuje, co všechno se může při honbě za mileniálním ideálem pokazit?
Nejsem si jistá, že vím, jak na toto odpovědět. Můj kolega Doug Cowan se tímto povrchně zabýval a napsal o tom do Oxfordské příručky kapitolu Milénium, apokalypsa a americká popkultura. Doporučuji si to přečíst, přesně si jeho závěry nepamatuji.
Jaká mileniální hnutí byste nazvala dlouhodobě úspěšnými?
Křesťanství, islám… obě tato náboženství začala jako mileniální hnutí. Jsou velmi úspěšná a získala mnoho podob. Ze současnějších bych jmenovala Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, svědky Jehovovy, adventisty atd.
Takže hnutí, která přestala být a priori mileniálními a přetvořila se v denominace? Tedy žádné hnutí nemůže dlouhodobě přežít jako mileniální, nekonečně doufat v dosažení svého cíle?
Ano, mileniální hnutí jsou vždy kontrakulturní, jdou vždy nějakým způsobem proti proudu, proti společnosti. Mají jinou sadu hodnot a mohou být pod palbou kritiky ze strany většinové společnosti. Aby přežila, dříve či později se musejí s většinovou společností vyrovnat a zařadit se do ní. Například Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů se musela vzdát polygamie, aby se Utah mohl stát státem. Pokud tedy hnutí dobře zvládne přechod z mileniálního a vymezujícího se charakteru do většinové společnosti, institucionalizuje se. A instituce nemohou žít s nějakou silnou představou, že bude brzy konec. Musí rutinizovat (institucionalizovat) výměnu vedení, vytvořit jasnou hierarchii. Samozřejmě mileniální a apokalyptické pasáže v textech zůstávají, takže se může stát, že se jich později někdo chytne.
Jaké hnutí je vaše nejoblíbenější? Které nejradši zkoumáte? Připadá vám nejzajímavější?
Moje hlavní práce se točí kolem davidiánů, mám je ráda, ale je to velmi depresivní téma. Takže si sem tam hledám jiná témata pro odlehčení. Zrovna jsem publikovala článek o místní, neworleánské židovské vúdú kněžce Sallie Ann Glassmanové (viz zde). Budu s ní ještě dělat další rozhovory. Zajímalo by mě, jak při rituálech přináší posvátné do rituálního prostoru. Na to se těším. Půjdu se podívat na její ceremonie, včetně té proti hurikánům, kterou dělá každý rok.
V roce 2007 se mi podařilo s kolegy domluvit studijní pobyt pro naše studenty v Dharamsale, v Indii. To mi udělalo velikou radost, bylo to skvělé. Poznali jsme tibetskou komunitu žijící v exilu v Indii, studenti se takto mnoho dozvědí o jednotlivých indických náboženstvích. To bylo moje původní zaměření – náboženství v současné Indii. Když jsem si dělala doktorát, nebyly žádné přednášky, které by se věnovaly tibetskému buddhismu. Takže jsem se snažila dozvědět se o něm co nejvíce, abych o něm pak mohla učit. To dělám dodnes. Připravuji se odnož tohoto kurzu, „Tibetský buddhismus skrze různé prostředky“. Tedy nejen knihy, ale i mantry, obrazy, další výtvarné umění. V dnešní době do toho patří i sociální sítě, které lamové v exilu využívají ke komunikaci se svými věřícími. Učím i předmět „Náboženství, média a kultura“. Minulý semestr jedna skupina studentů vytvořila projekt, kde na filmu „Poslední vládce větru“ ukázala představy o různých náboženstvích. Uvědomila jsem si při tom, že film je vlastně o potlačování tibetského buddhismu Čínou. I jedna postava se jmenuje Tenzin, to je jedno ze jmen dalajlamy. Těším se, jak zakomponuji díly „Posledního vládce větru“ do svých kurzů o tibetském buddhismu.
Poslední rok jsem se věnovala různým věcem, ale těším se, že se vrátím k tibetskému buddhismu. Tibetští buddhisté jsou inspirující. Byli a jsou utlačováni, vyhnáni ze své země, jsou mučení. V Dharamsale mají tibetští buddhisté vyloženě úřad pro ty, kteří byli mučeni. Doslova vládní úřad, který těmto lidem pomáhá. To hodně vypovídá o jejich zkušenostech a o Číně. Četla jsem zajímavou studii, že u tibetských buddhistů žijících v Dharamsale se posttraumatická stresová porucha vyskytuje mnohem méně než u jiných komunit. Je to díky jejich kohezní komunitě a jejich představeným, stejně tak i díky jejich světonázoru a víře. Rozhodně si zaslouží náš obdiv. Mají toho za sebou tolik, ale umějí se s tím vyrovnat.
Chtěla jsem se zeptat na váš nejlepší a nejhorší zážitek z návštěvy nějakého hnutí. Hádám, že nejlepší pro vás byla Indie.
Ano, Indie, možnost dozvědět se více o tibetském buddhismu. Baví mě i ta vúdú královna, se kterou nyní spolupracuji. Užila jsem si výzkum a studium theosofické společnosti, Annie Bessantové. Theosofové mají krásné knihovny po celém světě, jsou vstřícní, nesnaží se nikoho nijak zvlášť přesvědčovat, podporují akademičnost.
Poté jsem se ale začala zajímat o ženské vedení náboženských společností. Našla jsem si guru, kterou nebudu jmenovat, protože se ráda soudí. Jela jsem k nim do komunity na měsíc bydlet v ášramu. Napsala jsem jim, měla jsem to s nimi domluvené, že přijedu. Zapomněli na to, přijela jsem tam a měla jsem dojem, že její následovníci jsou ve svém obdivu k ní celkem fanatičtí. Nikomu nijak nedocházelo, že tam jsem jako pozorovatel, pár týdnů jsem je v tom nechala. Pak jsem jim to řekla a v ten moment na mě začali vyvíjet tlak, abych konvertovala. Bylo to pro mě velmi náročné. Došlo mi, že nemám na to, studovat velmi autoritářskou skupinu. Někteří to zvládají, ale já si ten tlak na to, abych konvertovala, neužívám. „Rebelovala“ jsem tím, že jsem opustila vegetariánský ášram, nasedla jsem do auta a jela si dát pořádný burger, abych si pročistila hlavu. Obdivuji akademiky, kteří chodí na zúčastněná pozorování do autoritářských skupin, ale není to něco, co bych si vybrala.
Kromě hnutí, o kterých jsme se už bavily, jako je ISIS, jsou nějaká další hnutí, kterým by lidé měli věnovat pozornost?
Bílí supremacisté. Jsou ve velkém podporovatelé Trumpa. V devadesátých letech se mluvilo o druhé americké revoluci. Timothy McVeigh, který spáchal bombový útok v Oklahoma City, si myslel, že svým činem odstartuje druhou americkou revoluci.
V současné době v Americe, kdy spousta měst na jihu, včetně New Orleans, odstraňuje konfederační sochy, konspirátoři tvrdí, že je to příprava na druhou občanskou válku. Nejdřív říkali, že ji začnou liberálové na Den nezávislosti. To se nestalo. Takže teď čekají, kdy to vypukne.
Jeden z největších propagátorů konspiračních teorií je Alex Jones. Tak jsem se rozhodla, že si o něm také nějakou vymyslím. Na svou sociální síť jsem napsala, že je placen Rusy. Nevím to, je to má konspirační teorie, ale dává smysl. Další část tohoto hnutí bílých supremacistů je totiž deník Daily Stormer, který je zaměřený na neonacisty. Šéfredaktor tohoto plátku žije v Rusku. Alex Jones je tady a roznáší svou nenávist a lži přes televizi a internet. Je to tedy moje položertovná konspirační teorie.
Mluvila jste o ženách ve vedení mileniálních hnutí. Myslíte, že nás v budoucnu čeká více vlivných mileniálních hnutí vedených ženami?
Madam Blavatská by se dala mezi ně zahrnout. Jedno z těchto hnutí, které na ni navazovalo, vedla Elizabeth Clare Prophetová, byla to Církev univerzální a vítězná. Než umřela, z paranoidní apokalyptické skupiny se vytvořila agresivně mileniální. Nenapadá mě žádná soudobá skupina. Ale v tradičních denominacích se zvyšuje počet žen, které mají zájem se nechat vysvětit. Ženy dominují v nyní moderní oblasti „spirituální, ale nenáboženské“. Například Wicca.
Jaký je Váš pohled na pozici žen v tradičních náboženstvích?
Jak říkám svým studentům, tradice v rámci náboženství jsou rozmanité. V každém existují nástroje pro podporu žen a jejich práv, stejně tak jako pro jejich utlačování. Společenská očekávání dané komunity pak určují, které prostředky budou použity. Také je třeba si uvědomit, že tradiční náboženství, která se rozmohla po světě, byla původně vytvořena ve vysoce patriarchálním sociálním systému. Tyto patriarchální návyky jsou pak předávány v konzervativním kontextu. Přesto ale každé náboženství má elementy, které se dají použít na zrovnoprávnění žen. Například v Koránu jsou ženám dávána určitá práva, která nemají v jiných náboženských tradicích – jako je právo vlastnit majetek. Pak ale sociální kontext je to, co ztěžuje ženám život v mnoha zemích, ale není to plošně. Každý si pasáže interpretuje a vybírá po svém, stejně tak v křesťanství nebo v judaismu. V určitých konzervativních křesťanských hnutích v USA jsou dělány vyloženě protifeministické kroky, Trumpova vláda má to povzbudila.
A jak se charakterizujete sama? Hlásíte se k nějakému náboženství, nějakému hnutí?
Nepřidružený buddhista. Pejorativně se tomu říká buddhista nočního stolku, protože si o něm člověk čte jen večer před spaním a odkládá knihy na noční stolek.
Catherine Wessingerová s autorkou rozhovoru
Poslední otázka – co si myslíte, že jako religionista můžete zažít v New Orleans, co nezažijete nikde jinde?
Indiáni Mardi Gras jsou fascinující, přímo je nestuduji, ale účastním se jejich rituálů a tanců, jsou typické jen pro New Orleans.
Rozhovor s Catherine Wessingerovou autorka uskutečnila 9. 7. 2018 na Loyola University New Orleans. Náhledová fotografie je z festivalu Mardi Gras.