Provokující autor téma „islamismus“ příliš nezvládl

Provokující autor téma „islamismus“ příliš nezvládl

Ernst Nolte: Islamismus. Třetí radikální hnutí odporu. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2018, 271 stran.

V posledních letech v ČR vyšlo několik kvalitativně i ideově rozdílných monografií nebo sborníků k problematice islámu. Většina z nich se tváří jako badatelské, ale často je obtížné oddělit rovinu ryzí akademické zběhlosti či přínosnosti, a rovinu popularizující vědu a přinášející užitek širší veřejnosti. Zvláště s těmi didakticky laděnými nebo polemickými studiemi se „roztrhl pytel“ – a je to tak dobře. V českém prostředí se stále častěji jedná o reakci na vytváření virtuálního tématu řešícího údajné „ohrožování našich civilizačních hodnot islámem“. To je teze, již naší veřejnosti někdy až hystericky předkládají pokleslé pamflety, blogy, špičkoví politici a některé sdělovací prostředky. Touto tezí a jejími variantami je český veřejný prostor denně zaplavován.

Jeden z letošních titulů, který má smysl si prostudovat, pochází z pera německého historika Ernsta Nolteho (1923–2016). Všichni čtyři kolegové-islamologové z Německa se na dotaz recenzenta, který se na ně v rozpacích obrátil, podivovali nad tím, jak je možné, že devět let stará a metodologicky problémová monografie právě nyní vychází v češtině, zatímco řada jiných publikací německé jazykové sféry zůstala nepovšimnuta.

Nolte vydal svou první vážnější knihu pod názvem Fašismus ve své epoše již v roce 1967. Tu pak na základě jejího devátého vydání v roce 1998 připravilo v češtině nakladatelství Argo. Kniha prošla v západoevropském odborném diskurzu i v západním Německu samém kritickým „šmelcem“, ačkoli šlo jen o poněkud odvážnější interpretaci fašismu (nacismu), než jaká se tehdy standardně připouštěla. Složitější však bylo, když Nolte začal fašismus (zejména německý nacionální socialismus) srovnávat s bolševickou revolucí v Rusku a celým komunistickým hnutím. V každém případě sotva bylo možno zpochybňovat věcnou, „německy festovnou“ správnost v popisu obou systémů, ačkoli jejich interpretace, zasazení do širších kontextů moderních dějin i poněkud módní a křečovité pokusy o srovnávání obou systémů vyvolávaly na odborné půdě přinejmenším nervozitu, pokud ne paušální odsudky. Není vlastně divu, že největší kritika stihla autora na německých badatelských pracovištích.

Stárnoucímu Noltemu se pak v druhé polovině „nultých“ let 21. století stalo to, co se někdy historikům a filozofům dějin na sklonku života stává: Pustí se do odvážných a nepochybně inspirativních syntéz, jimiž by chtěli jaksi završit své celoživotní snažení. Často spoléhají na to, že stále více „pocitová“ vyvrcholení jejich „analytického středního věku“ se stanou korunou jejich zralosti a zkušenosti. Někdy se to podaří, jindy jen částečně. Stalo se to mnohým – Bernardu Lewisovi, Walteru Laquerovi, před nimi takovým ryzím orientalistům jako byl Jacques Berque, Annemarie Schimmelová nebo další z této generace. Ti všichni měli ke stáru tendenci upadat do osidel jakési nostalgie, vyjadřovat se stále více esejisticky a bez zábran. Překračovali tak pomyslnou hranici mezi „vědeckou nestranností“ a „bádáním srdcem“. Každý tak učinil svým způsobem, ale všichni u vědomí toho, že to odborná veřejnost ocení.

Rovněž obecný historik Nolte se zjevně nechal unést bohorovností svého stáří a nastupující atraktivitou „politického islámu“, když ke dvěma dosavadním „pilířům stojícím proti liberální demokracii a modernitě“ přidal pilíř třetí – „islamismus“. Komparaci jednotlivých ideologických platforem navíc posunul od řemeslné historiografie blíže k filozofii dějin, což někdy člověku umožňuje používat myšlenkových zkratek, vyjadřovat se obecněji a méně konzistentně.

Jestliže Nolteův podíl na německé (západoevropské) diskuzi o dějinách 20. století dříve spočíval v nekonformních analýzách fašismu, resp. nacionálního socialismu, a jejich srovnání s ruským bolševismem, případně Leninovým dílem a Stalinovou praxí, autor později posunul předmět svého zájmu k studené válce, sovětskému poválečnému komunismu, ale také Židům, Izraeli a holocaustu. Prezentoval například tezi, že nacistický systém je třeba vidět v širším kontextu nejen německé filozofie 19. století, ale hlavně situace, do níž se Německo dostalo po prohrané válce v roce 1918. Na tom jistě něco je, ale Nolte rovněž konstatoval, že v „konečném řešení“ židovské otázky v Německu a Evropě nespočívá výlučné zlo nacistického systému. Vše, co v dané věci formuloval, bylo však německými historiky, filozofy a intelektuály vesměs odmítnuto. Můžeme se jen domnívat, proč tomu tak bylo a spekulovat, zda Nolte jen nepootevřel vrátka novému pojetí problému, nezatíženému dosavadní „politickou korektností“ a ovzduším poválečných dekád.

V (západním) Německu byl Nolte převážně chápán jako svého druhu provokatér, člověk, který sice zná řemeslo, ale do příslušné problematiky chce jen poněkud samoúčelně vnést „svěží vítr“. Například na Freie Universität v Berlíně byl za to přehlížen.

A pak přišel nápad s „islamismem“. Prestižní nakladatelství CDK se rozhodlo Nolteho knihu vydat i s vědomím, že jeho pojetí islámu a „islamismu“ bude konfrontováno s českou čtenářskou obcí dříve než kvalitnější práce německých islamologů, historiků nebo politologů. Ačkoli přece jen se podařilo dostat na český trh kupříkladu monografii od Reinharda Schulzeho Dějiny islámského světa ve 20. století, kterou prozíravě vydalo v roce 2007 (také brněnské) nakladatelství Atlantis.

Co si lze z Nolteho knihy vzít? Především jemu samému dala příležitost zopakovat své staré teorie o „totalitě“ versus „liberální modernitě“. Kdo od ní očekává zasvěcenou analýzu o nejdůležitějších islámských ideologických konceptech v 19. a 20. století, bude zklamán. Některé z nich jsou zmíněny jen okrajově, jiné poněkud chaoticky či nekompetentně. K tomu, aby se dalo zmiňovaným záležitostem porozumět, člověk by musel znát základní penzum islámských, pramenů, termínů a jejich významů v různých historických a geografických kontextech, spjatých s dějinami 19. a 20. století.

Takový pohled však Nolteho výklad, až na výjimky, postrádá. Autor islámské reálie, politickou teorii a sémantiku pojmů zjevně neovládá a ani se o to nesnaží. Místo toho vede svůj výklad v rovině nesoustavně pojatých politických dějin a implicitně se spokojuje s tezí, že téměř cokoli, co se odehrávalo na území hroutící se Osmanské říše i po jejím rozpadu, je třeba považovat za islámské. Není sám, kdo pracuje s termínem „islamismus“, který nejspíš přejal od některých francouzských publicistů a esejistů, případně od amerických politologů. Od německého historika by však člověk čekal zásadní vymezení pojmu. Nolte ho však definuje pouze na jednom místě – jako „zvlášť silné vyzdvihování významu islámu vycházející z obranných pozic“. Vidí ho jako téměř homogenní náboženskopolitický proud a řadí ho mezi velké politické a ideologické systémy moderních a soudobých dějin. Rozvíjí se prý vedle nacionálního socialismu (či italského fašismu) a ruského bolševismu jako třetí pilíř totality namířený proti „liberální modernitě“ a ohrožující jediný „pokrokový“ a humánní společenský řád – totiž „kapitalismus“ a „demokracii“.

Výraz „islamismus“, který stojí v názvu knihy, nejenže není seriozně vysvětlen, ale autor na něm vlastně staví celý výklad. Čtenář se nedozví, kde třetí pilíř začíná, jaké jsou jeho vlastní náboženské kořeny a společné rysy s předešlými pilíři, případně jak je možné ho ve jménu západní modernity a humanity eliminovat. Navíc od doby svých podnětných knih o fašismu (nacismu) z šedesátých a sedmdesátých let a úvah o ideových dějinách komunismu Nolte nepřestal srovnávat „totality“ s „modernitou“, aniž by poctivě analyzoval míru její humánnosti a ekonomických úspěchů v éře kolonialismu a na pozadí mnohdy brutálních vnitřních strukturálních změn Západu. Chytlavá módní srovnání Hitlera se Stalinem, dokonce „konečného řešení židovské otázky“ s bolševickými gulagy už má přece západní historiografie za sebou a když už srovnávat – pak tedy všechny čtyři pilíře. Nebo si snad budeme stále říkat, že koncentrační tábory a etnickou či kulturní genocidu vymysleli nacisté?

Proč se v knize o „islamismu“ Nolte znovu vrací ke svým 40 let starým tématům, snaží se efektně vytvořit „třetí pilíř dějin totality“ a srovnávat nesrovnatelné? Jeho popis (nikoli analýza!) „islamismu“ postrádá jakékoli fašistické (nacistické?) atributy, vlastní některých oblastem Evropy. Islám  nevytvořil ani obdobu autentického socialistického myšlení 19. století a jeho variantu podobnou té marxistické. „Islamisté“ přece nemají führera, neznají „stranu dělnické třídy“. Neznají ani italský korporativismus, německý „národ krve a půdy“, ale ani „proletářský internacionalismus“, dovedený ruskými bolševiky do praxe. Neznají „výlučnost rasy a rasového národa“, ani „třídní boj“. Adolf Hitler nebo Benito Mussolini se snad neřídili náboženským právem a nevedli ozbrojený (nebo obranný) džihád proti ideovým nepřátelům. Lenin nebo Trockij byli profesionální revolucionáři, Stalin v roce 1941 opět organizačně semkl „sovětskou vlast“ a chladnokrevně vyměnil nacistické spojence za humánní demokraty bez ohledu na jejich ideové základy.

To jsou kategorie politické kultury a postoje ke světu, jež jsou islámu i „islamismu“ cizí. Když Nolte při své komparaci hovoří o „islámském fašismu“, nebo o tom, že „islamismus“ – podobně jako bolševismus – chce (chtěl) dobýt svět, podceňuje vlastní komponenty i ideové hodnoty radikálního islámu i islámského náboženství jako takového. Nezapomeňme, že islám ve svém domácím prostředí nikdy nezažil éru osvícenství, buržoazních revolucí a reforem, ale ani sekularismu, jehož rozvoj na Západě by byl sotva možný bez křesťanské reformace.

Se zájmem si lze přečíst úvodní blok (do str. 37), který je věnován kořenům marxismu a nacismu (fašismu). Text je ovšem v tak neúměrném rozsahu předřazen vlastnímu výkladu o „islamismu“ snad proto, aby bylo možno zdůvodnit tezi, že světová totalita má tři pilíře. Jak již řečeno výše, pokusy o jejich komparaci dále selhávají. Výklad je prostě zarámován  do popisu standardních politických dějin Osmanské říše. Hovoří se tu dokonce o egyptském místodržícím a reformátorovi Muhammadu Alim (vládl 1805–1849), některých osmanských reformách tanzimátu či revoluci mladoturků v roce 1908 a vládě tzv. triumvirátu, což byly vesměs neúspěšné a tvrdě řízené nacionalistické pokusy o obrodu armády a státní správy osmanské společnosti. Přitom se ale nedozvíme mnoho o vnitřním konfliktu (byl-li jaký) mezi nastupující („moderní“, byť krachující) politickou mocí a respektovanými strukturami moci duchovní. Tím spíše se nedozvíme nic ani o reformistických povstáních, na něž pak přece navazují Nolteho „islamisté“, apod.

V rámci výkladu si autor naopak doslova vymiňuje, že je třeba věnovat zvláštní kapitolu turecké genocidě Arménů, přičemž o arménské otázce za první světové války (s. 61–66) hovoří s poměrně malým respektem k faktografii. Pointa snad má spočívat v tom, že celé se to dělo v islámské zemi, zatímco v zemi „křesťanské“ by se byla podobná zvěrstva nepáchala.

Následují poměrně rozsáhlé a nesourodě působící pasáže o vzniku sionismu, včetně učení Theodora Herzla, působení Chaima Weizmanna a dalších osobností tohoto v zásadě sekulárního nacionalistického hnutí s evropskými kořeny. O problematice islámu ve vztahu k sionistické kolonizaci britské mandátní Palestiny (po versailleských dohodách 1919) a vzniku Izraele (1948) se opět dozvíme jen útržky. Do výkladu se dostává pasáž o „arabském povstání“ v roce 1916, příběh „Lawrence z Arábie“, téma Balfourovy deklarace  nebo úvahy o tom, zda „Západ skutečně zradil Araby“.

Přestože autor recenzované knihy nikdy nepřestal být v německém historickém a orientalistickém diskurzu chápán jako kontroverzní postava, jeho „islamismus“ patří mezi knihy, které by česká poučená veřejnost mohla zařadit do své knihovny – už pro její pečlivou redakční přípravu, včetně překladu. Lze jen doufat, že tak známé nakladatelství, jakým je CDK, příště na téma islámu přece jen připraví serioznější titul, prostý poněkud nepovedených experimentů.

 

Na náhledové fotografii je Ernst Nolte v roce 2002 na fotografii Daniela Janina, The Guardian.



Budeme rádi, když napíšete přínosný komentář.