„Prolomení hradeb“: recenze jedné kontroverzní knihy, část 2.

„Prolomení hradeb“: recenze jedné kontroverzní knihy, část 2.

První část recenze zde.

 

Tato situace by sama o sobě byla podle autora dlouhodobě neudržitelná, západní společnost má v sobě obranné mechanismy, chránící ji před sebezničením. A nová aristokracie podle něj vykazuje známky vyčerpání. Problém je podle něj v tom, že se otevírají brány hradeb civilizaci, která je jednak sebevědomější, jednak je bytostně expanzivní: islámu. Pojmu „civilizace“ přitom zjevně rozumí v huntingtonovském smyslu a amerického politologa cituje, když hovoří o tom, že „hranice islámu jsou krvavé hranice“. Islám je v Prolomení hradeb představen jako ze své podstaty dobyvačný: „I ti nejumírněnější muslimové mají za to, že rozšíření vlády islámu na celý svět je něčím žádoucím“ (s. 307).

Budoucnost Petr Hampl vidí dosti chmurně. Zaprvé je to neodvratitelná nadvláda islámu: „I kdyby došlo k okamžitému a úplnému zastavení imigrace, nahrazení západní civilizace islámem je jen otázkou času“ (s. 263). Nepůjde podle něj jen o kosmetickou úpravu, ale o radikální změnu ve všech sférách společnosti. Jako příklad uvádí penzijní systém: „Umíte si představit, že by muslimská civilizace byla ochotná ze svých daní financovat důchody nevěřících?“ (Tamt.) Změní se i mezinárodní i samotná imigrační politika:

Jestliže dnes existuje na celém světě alespoň ta nejzákladnější péče o uprchlíky a jestliže k vyvražďování celých národů dochází jen zřídka, připomeňme si, že to bylo dosaženo úsilím Západu. Nemá smysl si dělat iluze, že by takové věci po pádu Západu přetrvaly. Nebo si snad někdo myslí, že by Čína nebo Saudská Arábie by (sic!) financovaly péči o uprchlíky třeba v subsaharské Africe?“ (s. 49).

K islamizaci přitom dochází salámovou metodou: „Změny postupují cestou krůčků tak malých, že žádný z nich zdánlivě nestojí za řeč“ (s. 207). „A po 50 letech budou Evropané pokládat veřejné kamenování za něco normálního“ (s. 206). Jako „pilotní projekt“ chápe události v britském Rottherhamu. Zde po celé desetiletí gangy unášely dívky a dělaly z nich sexuální otrokyně a policisté se báli zakročit, aby nebyli obviněni z islamofobie, protože pachatelé byli převážně Pákistánci. Je to podle něj příklad toho, jak „bude vypadat život na územích s muslimskou většinou“ (s. 268). Už nyní, pokračuje autor knihy, „odpadlíci od islámu žijí ve Francii či Nizozemsku ve stejném strachu, v jakém žili v arabských zemích“ (273).

Druhá vize budoucnosti je v knize vykreslená rovněž ponuře: „Z dlouhodobého pohledu je jedinou reálně myslitelnou alternativou válka“ (s. 265), na kterou jsou muslimové připraveni, Západ nikoliv. Jejím – pro autora – nejlepším výsledkem bude uhájení alespoň některých území uvnitř islamizované Evropy (s. 266). Svobody milovní Evropané se však budou muset spojit s příslušníky jiných civilizací: „Pokračování Západu s výrazným čínským vlivem je přece jen lepší varianta než jeho úplný zánik“ (s. 255). Navíc částečné vítězství Západu se podle Hampla neobejde bez jistého zhrubnutí: „Pokud Západ v některých regionech přežije, bude to opravdu jiný Západ… cenou přežití bude, že se z nás stanou suroví lidé“ (s. 172–3).

Za tento stav autor neobviňuje ani tak konkrétní jedince, kteří by stáli v pozadí, ale spíše „anonymní mechanismy produkující špatné typy osobnosti a posilující šíření špatných chování a špatných myšlenek“. Odpovědnost však mají nést i ti, kteří se nesnažili situaci porozumět, včas varovat a „vypnout stroj sebevraždy Západu“ (s. 274).

Jak již bylo řečeno, kniha není o islámu a není to sociologie náboženství, avšak obsahuje i několik religionisticky relevantních momentů. Např. když se staví proti teorii sekularizace (s. 176n.), uvažuje o slabosti ateismu a budoucí podobě křesťanství (s. 224). Nebo také když kritizuje staré Evropany, že islám nevhodně zaškatulkovali mezi „náboženství“. Škoda jen, že zde místo rozvinutí této myšlenky ji pouze zatratil jako „arogantní blud“ (s. 176).

Máme-li Prolomení hradeb na závěr zhodnotit, je možné říci, že je na knize přece jen trochu znát, že ji autor,jak sám píše, psal po večerech. Ale to není myšleno jako kritika. Není to akademická publikace a např. absenci poznámkového aparátu ji nelze vytýkat. Přesto by si některá závažná tvrzení uvedení zdroje zasloužila, aby byla ověřitelná. Nedozvíme se např., odkud autor ví, že „arabské ropné fondy financují činnost evropských multikulturních intelektuálů“ (s. 215). Sociologické studii by slušelo, kdyby více pracovala s tvrdými daty, a to rovněž dobře zajištěnými. Tvrzení, že „se zdá“, že těch muslimů na Západě, kteří by nejraději neměli s islámem nic společného, ale ze strachu zůstávají, je jedna čtvrtina, by bylo dobré podložit spolehlivým sociologickým výzkumem, nebo alespoň toto „zdání“ jinak zdůvodnit. Tam, kde se autor pouští do interpretace islámu, by rovněž chtělo, aby uvedl, z jakých zdrojů čerpá, zvláště když sám není islamolog. Např. když tvrdí, že islám má kořeny v gnosticismu (s. 44). I teze, že muslimové „možná ani nejsou osobami v našem moderním smyslu toho slova“ (s. 169) by si zasloužila rozvedení, např. uvedením, jak autor pojem osoby sám chápe. Takto hrozí různá nedorozumění. Zobecňujících a zjednodušujících tezí je v knize více.

Za ne příliš zdařilou považuji poslední kapitolu, kterou tvoří otázky, jež autor dostává. Zjevně se jedná o autentické dotazy. Ovšem jejich výběr mi přijde dost nešťastný. Co se snese v diskusích na sociální síti, nemusí být přínosem pro sociologickou studii, např. dotaz, který se týká tábora v Letech. Nebo kdyby vynechal podivně formulovanou otázku na roli „židů a Židů“, nemusel se zaplést do opět zobecňující odpovědi o tom, proč mají Židé „statistickou tendenci sympatizovat s multikulturalismem“ a mají sníženou „motivaci hájit, svou vlast“ (s. 300). Snad chtěl jen opět zdůraznit, že nevěří v žádné, tady ani židovské, spiknutí. (Ostatně mezi velké propagátory knihy patří Benjamin Kuras, zde, který by mu asi žádný antisemitismus netoleroval, a sám Hampl se v jednom rozhovoru vyjádřil, že se odmítá účastnit akcí, na nichž by vystupoval za antisemitské aktivity odsouzený Adam B. Bartoš.).

Navzdory právě řečenému knihu považuji za užitečný příspěvek do diskuse. Je hodna pozornosti každého, kdo se nad současnou situací v Evropě zamýšlí, i kdyby nesouhlasil třeba s žádnou z tezí, kterou v ní autor obhajuje. Sám je předkládá k diskusi a falzifikaci. Argumentovat proti uvedeným názorům je ovšem těžší, než jen vytrhnout nějaké výroky z kontextu a pak vykřiknout „Fuj, xenofob!“ (viz např. zde). Ostatně jedna z těch tezí říká, že „tou nejsilnější zbraní Západu byla vždy schopnost diskuse“ (s. 255). Proto by mne děsila představa, že vedení instituce, která má být v čele kultivace této hodnoty, totiž univerzita, vytváří jakýsi nový index nežádoucích knih. (Sám autor se v tomto smyslu vyjádřil dopisem rektorovi, zde.) Snad jde jen o nedorozumění. Stejně jako onen incident v liberecké knihovně. To, co jsem si o něm přečetl, mi připomnělo exkurzi v knihovně, kterou jsme uskutečnili s gymnazijní třídou krátce před listopadovým převratem. Spolužák se provádějící knihovnice zeptal, zda je ve studovně k dispozici Bible. Odpovědí bylo, že nikoliv, jelikož „knižní fond musí odpovídat kulturní politice státu“. Bylo přitom vidět, co si o této politice sama myslela. A o pár měsíců později, v době listopadových událostí, již ve studovně Národní knihovny visel transparent s Voltairovou citací: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.“ I na to jsem si v této souvislosti vzpomněl. Považuji za varovné, že bychom se měli vracet do dob, kdy knihovny mají „své názory“, a jiné nejsou přípustné. Pokud nejde o nedorozumění, je ironií, že právě toto je jeden z hlavních závěrů dotyčné knihy:

Lidé Západu se nechali příliš snadno připravit o princip svobodné diskuze. To, kvůli čemu umíraly celé generace osvícenců a vlastenců, bylo ve druhé polovině 20. století hozeno do koše. Svoboda slova byla příliš snadno nahrazena politickou korektností a vnucováním jediného správného názoru“ (s. 275).

Sám bych si přál, aby autor neměl pravdu, a nejen v tomto. V tom případě bychom mohli čekat kvalifikovanou odbornou (nikoli ideologickou) polemiku s argumenty, které jsou v knize prezentovány. Zde jsme zmínili pouze některé.

 

Petr Hampl. Prolomení hradeb. Olomouc: Naštvané matky, 2018. 311 s. ISBN 978-80-906573-1-1

 

Související příspěvky:

Jak Češi zkoumají a vnímají islám (zde)

Pew: Počet muslimů by v Evropě rostl i bez přistěhovalectví (zde)

Německo: Křesťané vymírají, islám na vzestupu (zde)

Politicky nekorektně o Američanech, jejich víře i lžích (zde)

 

 



Budeme rádi, když napíšete přínosný komentář.