U příležitosti sedmdesátin kněze, teologa a filosofa Tomáše Halíka odvysílala Česká televize padesátiminutový dokument „Dialogy se světem“. Režisérka a scénáristka filmu Veronika Korčáková netočila s Halíkem pro ČT poprvé. Ještě pod dívčím jménem Sobková v roce 2012 nasnímala pro genealogický cyklus o českých celebritách „Tajemství rodu“ jeden díl, který vybočil ze stylu řady. Zatímco jiné osobnosti nechaly televizní badatele pátrat v matrikách, archivech a kronikách, a byly často překvapeny, odkudže jejich rod pochází a kdože jsou jejich příbuzní, Halík filmaře naopak vedl, svůj rodokmen výborně znal a spíše prezentoval, s kým významným se jeho předci stýkali (T. G. Masaryk, K. Čapek, J. K. Tyl).
Natočit o Halíkovi „něco nového“ je náročný úkol – sám si totiž pečlivě hlídá a buduje svůj mediální obraz, který samozřejmě občas zaktualizuje. Tak se stalo i v posledním časosběrném snímku z let 2014 – 2018. Ve výsledku dokument nepropadl, snese přísnější měřítka než epizoda z „Tajemství rodu“, přesto zůstal sotva v půli cesty.
„Dialogy se světem“ jistě zaujmou diváky, kteří toho o Halíkovi moc nevědí, kdo však četl oslavencovy knihy a zná jej z médií, nenajde ve filmu mnoho dosud nepublikovaného. Přesto – hned v úvodu dokumentu kamera zajímavě zprostředkovává zákulisí příprav a předávání Templetonovy ceny Halíkovi (2014). Následuje ovšem podivný, z kontextu vytržený rozhovor v angličtině, kdy Halík odpovídá britskému redaktorovi (snad kvůli střihačské chybě?) úplně mimo téma jeho otázky. (Dobral-li se v reálu k odpovědi, pak byl ve filmu „ustřižen“).
Následně jubilant provází diváka základními milníky svého známého „oficiálního“ životopisu. Statická kamera nechává plynout (příliš) dlouhé Halíkovy monology, sleduje jej i během několika mezinárodních akademických setkání. Halík musí pro dokumentaristy mnohé ze svého „CV“ opakovat, aby uvedl do kontinuity i ty diváky, kteří jeho příběh neznají. Ke slovu se dostávají také lidé, jejichž život, zpravidla v roli kněze a rádce, ovlivnil. Divácky velmi nekomfortně tu žel Bohu působí střihačská technika dokumentu. Zatímco dobíhá obrazová sekvence předchozího dokončeného tématu, rozběhne se, jako hlasové podkreslení, nové nesouvisející svědectví. Zmatený posluchač nepoznává hlas, neidentifikuje vypravěče a v této nejistotě ho autoři snímku nechávají několik desítek sekund, než se objeví řečník a jeho vizitka. Stejně tak ve filmu chybí více orientačních titulků – u jakéže události se laskavý divák prostřednictvím obrazovky právě nachází? Mnohé si musí lopotně domýšlet z kontextu.
Pro diváky obeznámené s Halíkovým příběhem přichází nejzajímavější a nejjímavější část až v závěru snímku. V tísnivých prostorách věznice Horní Slavkov své srdce otevírá Dušan Kazda, doživotně odsouzený vrah kněze. Trestanec, který naprosto přehodnotil svůj čin i dosavadní život a konvertoval díky intervenci Tomáše Halíka. Mnoho se toho o dlouhodobém vztahu napraveného lotra a jeho duchovního vůdce nedozvíme; zato ale vidíme Halíka bezprostředního a dokonce i v rozpacích.
Krátké minuty tohoto setkání a několik zákulisních záběru z oficiálních setkání jsou pro „nový“ dokument nedostačující, kamera měla být během celého díla mnohem rychlejší, zvídavější a odvážnější, mikrofon pak méně monologický a naopak prostořeký, měl oslovit více jazyků. (Kde byli, když Halík vede úspěšnou pastorační činnost u pražského Salvátora, přednáší a diskutuje se studenty na universitě nebo polemizuje v médiích?) Tomáš Halík jistě díky dokumentu osloví mnoho dalších hledačů. Před kamerou by si ale zasloužil silnějšího režijního soupeře a řemeslně propracovanější pomník, tento byl tesaný příliš horkou jehlou.
Po mém soudu si Halík pomník nezaslouží vůbec – je to dekadentní neomarxista 🙁