Duše přírody v úvahách autorit

Duše přírody v úvahách autorit

V alternativních spirituálních orientacích, spíše než v tradičních, donedávna většinových náboženských směrech, se pěstují úvahy o souvztažnosti přírody a duše. Křesťanství spolu s judaismem „odkouzlilo“ přírodu a umožnilo mohutný rozvoj manipulativní racionality a tím i techniky. O duši přírody v něm nebývá řeč.

Důsledkem racionálního novověkého myšlení je zvládnutí četných problémů lidstva, masová produkce všeho, co k životu potřebujeme, tedy všeho potřebného pro bezpečí a zdraví, a tím pro nadějnější výhled na dožití. Důsledkem je však i ekologická katastrofa v podobě masového vymírání druhů, zamořování vzduchu, vodstva a půdy, dočerpávání neobnovitelných energetických zdrojů a prohlubování propasti mezi naší bohatou menšinou a chudou většinou lidstva. Proto mnozí vyhlížejí alternativu.

Směry esoterické, hermetické, teosofické a hlásící se k nástupu nového věku mají tendenci vnímat přírodu, její celek, i ty části, o nichž to vědecký světový názor nepřipouští, jako živou a oduševnělou. Pokud by šlo o pouhou regresi k předracionálním strukturám vědomí (např. podle Jeana Gebsera archaické, magické a mytické), ohrozili bychom civilizaci.

K tématu duše a přírodu se však vyslovují, a v tomto smyslu nové cesty myšlení vyšlapávají i věrohodné postavy, které spoluutvářejí kulturu západního světa. Nakladatelství Malvern, jehož zakladatelem a ideovou hlavou je ve Francii žijící absolvent religionistického studia na pražské filosofické fakultě Jakub Hlaváček přišlo tentokrát v bohatém letošním edičním plánu s publikací, která je v české verzi značně opožděná. Jde o texty dnes již klasické a spoluutvářející euroatlantický kulturní obzor.

Jde o spis zakladatele školy analytické psychologie, švýcarského německy píšícího autora Carla Gustava Junga (1875-1961) a texty rovněž švýcarského nositele Nobelovy za fyziku Wolfganga Pauliho (1900-1958), česky seskupené a uvedené pod názvem Příroda a duše.

Knihu tvoři tři samostatné, avšak na sebe reagující studie. Uvádí ji Jungův text Synchronicita jako princip nepříčinných souvislostí (s. 5-102), v němž autor sleduje překvapující shody podle smyslu událostí, u kterých však nelze vystopovat nějakou příčinnou vazbu, např. energetický přenos. Uvádí příklady ze své terapie, příklad shody např. obsahu snů klienta a události, která se (po snu) odehrála v jeho okolí. Hodně se rovněž věnuje překvapivým souvztažnostem psychických událostí s astrologickými konstelacemi.

Druhou studií, původně přednáškou na kongresu v Míšni, je Pauliho text Věda a myšlení Západu (s. 103-116), jenž s filosofickým odstupem reflektuje vědecké myšlení a ukazuje jeho meze. Zvláště se věnuje alchymii a hermetické filosofii. Ačkoli nám takové myšlení zní velmi cize, ustavuje jistou symetrii mezi hmotou a duchem a vyrovnává tím jednostrannosti standardní vědy a náboženství.

Své hodnocení role spirituality a vědy pak Pauli konkretizuje v samostatné části pod názvem Vliv archetypických představ na tvorbu přírodovědeckých teorií u Keplera (s. 117-170). Ukazuje, jak Kepler sice musel jako jeden z iniciátorů novověké vědy potvrdit svá tvrzení pozorováním a výpočty, jak mu však podněty dávala zvláštní spirituální filosofie spjatá s hermetickou tradicí.

Protože Kepler reagoval na anglického alchymistu a rosikruciána Roberta Fludda (1574-1637), doplňují knihu tři přílohy obsahující Fluddovy texty v latinském originálu a českém překladu.

Kniha je, jak to v Malvernu bývá, pěkně vybavena, je přetlumočena dobrou češtinou, i když bohužel překladatelé vytvářejí svou vlastní terminologii tam, kde je česká již zavedena. Může orientovat zájemce, který se chce něco dovědět o spiritualitě v jistém smyslu atypické a menšinové, paralelní vůči křesťanství (a někdy se s ním proplétající).

 



Budeme rádi, když napíšete přínosný komentář.