Náboženství mají za téma různé obory. Religionistika se snaží o základní teoretické pojetí náboženství a řeší to různě, jak ukazuje publikace autorského týmu Osm teorií náboženství z r. 2015. Musí také při poznávání různého kontextu náboženského prožívání a náboženských projevů přihlížet k dalším, někdy vzdáleným oborům. Demografie, i tam, kde sleduje náboženskou příslušnost a postoje populace k náboženství, se vzhledem ke své metodě počítá k oborům matematickým. Geografie náboženství sice může věnovat pozornost i fyzické geografii a všímat si případného poměru náboženství a, řekněme, rázu krajiny, ale převážně sleduje náboženství obyvatelstva zejména podle regionů a velikosti sídel. Přesto se počítá k přírodovědným disciplínám.
Religionistika a geografie náboženství se navzájem potřebují. Religionistika by byla značně ochuzena bez tohoto aspektu hromadných náboženských jevů. Náboženský zeměpis by mohl chybně zaměřit nebo vyhodnotit bádání, kdyby nebral v úvahu poznatky religionistiky. V případě Atlasu náboženství Česka se geografové nechali religionisty informovat a jen vzácně se dopouštějí chyb např. v zařazení náboženských skupin, když považují Obec křesťanů za evangelikální církev. Výběr náboženských subjektů, jimž věnují samostatné kapitoly, se zdá být poněkud libovolný.
Publikaci zřejmě prospělo to, že mezi spoluautory a prameny je doc. PhDr. Zdeněk Vojtíšek, který se jako religionista geografickými aspekty náboženství zabývá. Podobně je např. pojata jeho společná publikace se sociologem prof. PhDr. Zdeňkem Nešporem Encyklopedie menších křesťanských církví v České republice (2016).
Kniha o 223 stranách formátu přizpůsobeného východo-západně, tedy horizontálně protaženému tvaru mapy Česka má tři hlavní části, první poskytuje mapy a jejich intepretace za výběr náboženských společností z těch, které se vyskytovaly ve sčítání lidu z r. 2011. Jsou tam jednotlivě i seskupeny do příbuzenských okruhů.
Druhá část nabízí podrobné terénní výzkumy deseti vybraných lokalit. Regiony se zdají být dobře zvoleny. Jsou z různých částí českého území od Manětínska na západě po Kloboucko a východě, z oblastí rozdílných mírou urbanizace a stylem života, teritorií dlouhodobě nenáboženských (např. na severu Čech) po ta, která se pokládají za setrvale a tradičně religiózní.
Třetí část je věnována vazbě teritoriálně rozdílné religiozity na různé další identifikace obyvatel, např. ve vztahu např. ke vzdělání a věku, ale též ke kriminalitě (kde více náboženské a méně náboženské oblasti nevykazují zaznamenání hodný rozdíl) nebo k volební účasti. Zjištění volebních preferencí podle vztahu k náboženství by zřejmě nebylo pokládáno za patřičně akademické, tedy zachovávající odstup od bádané látky.
Atlas je dvojjazyčný, česko-anglický, tedy použitelný víceméně kdekoli. Lze snad doufat, že se k tomu při nákladu a expedici přihlíží. Autoři se nebáli nověji zaváděného anglického výrazu Czechia jako překladu názvu Česko (a německého už více užívaného Tschechien).
Knihu lze doporučit odborníkům v religionistice, ale i teologii, sociologii, demografii, možná i politologii, studentům těchto oborů, ale pro naprostou srozumitelnost a přehlednost i žurnalistům a laickým zájemcům o přítomnost náboženství v Česku a její proměny v čase. Nemusí to, vzhledem ke zjištěným faktům, být pro všechny povzbudivé čtení, avšak realita je vždy přínosnější než malování na růžovo (nebo jeho opak).
Tomáš Havlíček, Kamila Klingorová, Jakub Lysák et al.: Atlas náboženství Česka (The Atlas of Religions in Czechia), Praha: Karolinum, 2018