Ódinn: jednooký bůh pohledem religionistického strukturalismu

Ódinn: jednooký bůh pohledem religionistického strukturalismu

V březnu tohoto roku vyšla v nakladatelství Herrmann & synové kniha Jana A. Kozáka, Ódinn: mýtus, oběť a iniciace. Kniha představuje jednoho z nejvýznamnějších bohů staroseverského „pantheonu“ – Ódina – prizmatem rozboru čtyř mýtů, které se nám o něm dochovaly: dočteme se o Ódinově sebeoběti na kosmickém stromě, o výpravě za medovinou básnictví, o Ódinově oběti oka a o oživení Mímiho hlavy. V těchto na první pohled protiřečících a enigmatických mýtech autor hledá hlubší provázanost a smysluplnost, která by čtenáři měla pomoci pochopit postavu tohoto ambivalentního božstva očima starých Seveřanů a zároveň osvětlit logiku struktury mýtů jako takových.

První část knihy je navíc věnována úvodu do staroseverské kultury a náboženství, což je pro české čtenářstvo zásadním počinem, jelikož o náboženství starých Seveřanů toho bylo v češtině publikováno tristně málo (výjimku tvoří několik málo odborných článků v religionistických žurnálech, monograficky pak např. veskrze popularizační Gaiman, 2017).

Silnou stránkou celé knihy je již zmiňovaný inspirativní přístup k teoretickému uchopení mýtů, který se snaží nevyhýbat se podvojnosti, protikladnosti ani obskurnosti mytické látky, ale naopak integrovat tuto jinakost do centra svého zájmu.

Za religionisticky velmi podnětné považuji např. hypotézu, že i na první pohled protiřečící si mýty mohou hovořit o podobných věcech. Jejich zdánlivá vnější antitetičnost může být dána jen perspektivním zkreslením. Tak mýty o Ódinovi, který získal moudrost buď sebeobětí visením nebo po divokém dobrodružství, nemusí být nutně v rozporu, ale může se – jak Kozák navrhuje – jednat o dva úhly pohledu, např. o úhel vnější, který vidí jen statickou scénu, zatímco druhý pohled, vnitřní, prožívá v ten samý moment extatickou výpravu.

Slabou stránkou knihy je pak mnohdy uspěchaná editorská práce, kdy jednotlivé části na sebe druhdy příliš plynule nenavazují a některé myšlenkové konstrukty a vhledy do předkládané látky, které jsou z hlediska nároků akademické práce nepříliš pečlivě vyargumentované.

Přesto je Kozákův Ódinn intelektuálně nesmírně inspirativní, celou knihou prosvítá autorova erudovanost i kreativita, analytičnost i hravost, které mohou akademické i širší čtenářské obci nabídnout zřídlo námětů k vlastnímu přemítání a promýšlení, což rozhodně není málo.

Podrobnější recenze bude otisknuta v příštím čísle Dingiru.

Jan A. Kozák, Ódinn: mýtus, oběť, iniciace, Herrmann & synové, 2018, 188 stran.