Štěstí skrze nenásilí, mír sebezapřením, pokrok skrze přátelství, úspěch meditací.
Bahubáli
Šravanabelagolou, malým jihoindickým městečkem ve státě Karnátaka, se mezi sedmnáctým a pětadvacátým únorem 2018 přehnaly více než 4 miliony lidí. Jak to vypadá, když městem s méně než 6 500 stálými obyvateli projde takové množství lidí a proč tam všichni přijeli?
Vypadá to úžasně. A hlavně, než jsem si vyhledal statistické údaje, tak mi ani nedocházelo, o jak rozměrnou událost šlo. Kolem města 
byla vybudována sádrokartonová satelitní městečka pro příchozí, kde každý pokoj měl i svoji sprchu a záchod s evropskou mísou (!), ačkoliv drtivá většina návštěvníků byli Indové. Do města to bylo jeden až dva nebo tři kilometry a po cestách jezdily zdarma kyvadlové autobusy a množství rikš. Autor těchto řádků si však užíval poklidnou cestu pěšky, která netrvala déle než dvacet minut. V městečkách samotných dobře fungovalo i zásobování a různé programy dlouho do noci. Dokonce i do Múní Nagar (město mnichů) mohl člověk i pozdě večer, ačkoliv mniši po setmění již nejedí a normálně ani nepřijímají návštěvy.
Poutníci musí být při cestě na Vindhjá giri, kde se rituálně omývá socha Bahubáliho, vybaveni vstupenkou, aby byl přehled o počtu návštěvníků. Po celé cestě fungují týmy dobrovolníků, většinou mladých skautů, kteří člověka ve čtyřicetistupňovém vedru zásobí vodou. Návštěvníci si mohou též pronajmout nosítka a k hlavě sochy mohou vyjet improvizovaným výtahem. Zhruba ve výši prsou sochy je obrovská plošina, rozdělená do několika sekcí, odkud lidé mohou sledovat celý průběh obřadu. Celé to je nevšední zážitek a člověk je snadno vtažen do děje.
V daramsale ve městě pak bylo k dispozici jídlo zdarma. Každý dostal, kolik jídla chtěl, a mohl si i přidávat. Sám jsem záměrně chodil do té „nejnuznější“ výdejny, abych vše mohl sledovat zblízka. Městské záchody, které se v Indii objevily teprve v nedávné době, byly skvěle udržované. Když si člověk v popoledním vedru chtěl odpočinout, nebylo nic přirozenějšího než si v některém z chrámů ve městě dát batůžek pod hlavu a pohodlně se natáhnout, jako ostatně dělalo množství dalších lidí, a před večerní procházkou se napít šťávy z cukrové třtiny – významného nápoje pro džinisty.
Tím se dostáváme k tomu, o jakou akci se jednalo. Byla to Mahámastakaabhíšéka (velké omývání hlavy) Bahubálího, největší svátek digambarského džinismu, který se koná jednou za dvanáct let. Ten předposlední byl v roce 2006 a další tedy bude v roce 2030! Džinismus patří mezi šramanové (asketické) systémy indické tradice (podobně jako buddhismus). Dělí se na dva základní směry, které se podle oblečení svých mnichů nazývají švétambarové (bíle odění) a digambarové (oblohou odění, tedy nazí). Cestu životem jim v každé polovině časového cyklu (kalčakra) ukazuje 24 tírthankarů, tedy „převaděčů“ přes oceán samsáry (koloběhu životů) do mókši (buddhistické nirvány), což je cílem úsilí každého džinisty. Prvním tírthankarem v tomto sestupném cyklu byl Rišaba (také Adináth) a posledním Mahávíra, který právě pitím třtinové šťávy přerušil svůj velký půst.
Z množství Rišabových dětí jsou významné dcery Brahmí, po které je pojmenováno nejstarší indické písmo, a Sundarí, která lidi naučila mnoha dovednostem. Ze synů pak Bhárata, po kterém se Indie nazývá Bhárat nebo Bharat mátá (matka Indie), a Bahubáli, k jehož poctě se koná výše popsaný obřad.
Když se Rišaba, který byl původně mocným panovníkem, rozhodl vzdát trůnu a stát se asketou, odkázal království svým dvěma synům Bháratovi a Bahubálímu. Ti své říše ještě mohutnými výboji rozšířili, a nakonec stanuli proti sobě. Moudří vůdcové obou armád se dohodli a společně předstoupili před oba bratry. „Nechceme, aby v boji stáli proti sobě obyvatelé země, bratři a příbuzní, bojujte spolu vy dva a rozhodněte o vítězi a poraženém,“ řekli velitelé oběma bratrům. Ti na požadavek svých velitelů přistoupili, dohodly se podmínky a zápas začal. Konal se ve třech disciplínách. První byl souboj pohledů (drišti judhj), kdy si oba hleděli upřeně do očí, dokud jeden neuhnul. Vyhrál Bahubáli. Ve druhém souboji po sobě šplíchali vodu (džal judhj), dokud jeden neustoupí. Ustoupil Bhárata. Třetím soubojem byl zápas (malla judhj). Bahubálimu se podařilo vhodit Bháratu do výše a když padal, mohl mu nastavit koleno, přerazit mu páteř a zabít ho. Ale během pádu si uvědomil, že přece nemůže zabít vlastního bratra kvůli nějakému majetku, i když je to celé království. A tak bratra jemně zachytil a postavil ho na nohy. Ten to však chápal jako ponížení a nenávistně vrhl na bratra svou čakraratnu (diskovitá vrhací zbraň). Ta ho ale třikrát obkroužila a zůstala stát. Je to totiž zbraň bohů a nemůže spáchat křivdu. Bahubáli začal uvažovat: „Co jsme to za vladaře, když bychom byli schopni se zabít kvůli moci a majetku?! Jakým příkladem jdeme svým poddaným?! Jakou morálku, jaké životní hodnoty jim svým konáním předvádíme?! Jaké trvání může mít vláda založená na vraždě a nenávisti?! Nechci království, které obrátí bratra proti bratru!“ Sebral se a odešel do lesa vykonávat askezi (tapas). Stál tam v pozici kajótsarga (stoj spatný ruce lehce od těla) a usiloval o mókšu.
V této pozici ho zachycuje i socha na Vindhjá giri. I přes přísnou askezi nemohl stále docílit nirvány. I Bhárata pocítil výčitky. Šel za otcem Rišabou a ptal se, proč Bahubáli nemůže docílit spasení (mókša, nirvána). „Je to proto, že stojí na tvojí půdě,“ odpověděl mu otec. Bhárata se spolu sestrou vydali za Bahubálim. Sestra mu svým typickým jinotajným způsobem řekla: „Sestup se slona!“, tedy opusť své ego a nemysli na to, na čí půdě stojíš. Bratr Bhárata řekl, že všechna zem je beztak i jeho. Takto ujištěn a s bratrem usmířen docílil mókši.
Tento příběh a mnoho dalších legend jsou podkladem ke svátku Mahámastakaabhíšéka. Je to příběh v Indii dobře známý a oceňovaný. Jak píše Dr. Padmarádž Dandavatí: „Příběh tohoto duelu je obrovskou lekcí pro celou společnost a v současném světě je stále důležitější. Také je dobré si povšimnout, že nebyly žádné ztráty na životech a nebyly použity žádné zbraně.“
Tak nevím, jestli ve světle tohoto závěru nebyly „jenom“ čtyři miliony lidí málo. Svět by zřejmě tuto lekci potřeboval hojněji….
Foto autor.
Související příspěvky:
Nové indické náboženství je staré 800 let (zde)