Kuřimská kauza v obrazech

Kuřimská kauza v obrazech

Přestože média už o ní dávno ztratila zájem, vzpomínky na Kuřimskou kauzu, jednu z nejbizarnějších mediálních senzací, která se v posledních desetiletích v Česku udála, stále nevybledly. Kromě nejmladších ročníků si snad každý dodnes pamatuje podivný případ krutého mučení dětí, jehož okolnosti nebyly dodnes zcela vyjasněny a na nějž se přišlo jen šťastnou náhodou. V hlavní roli v něm figurovala údajně trápená malá „Anička“, která byla spolu s ostatními dětmi převezena do azylového zařízení Klokánek a vzápětí záhadně zmizela. Brzy se však ukázalo, že třináctiletá dívenka je ve skutečnosti dospělou ženou, jejíž pravé jméno znělo Barbora Škrlová a kterou o několik týdnů později vypátral Interpol v Norsku. I tam se skrývala v azylovém domě a vydávala se za týraného chlapce Adama. Mohutně medializovaný soudní proces poslal hned několik osob do vězení, uspokojivě zodpovědět jejich možné motivace se však nepodařilo. Proč se Barbora Škrlová dvakrát po sobě převlékla za týrané dítě? Proč zřejmě iniciovala mučení dvou malých dětí a totálně rozvrátila rodinu ženy, která ji v dobré víře adoptovala? Jakou roli v celém případu sehráli dospělí členové skautského oddílu „Mravenci“, jejž kdysi vedl Barbořin otec? A jestlipak se sám na celé akci také nějakým způsobem podílel?

Zájem médií nakonec ustal, verdikty padly, poslední odvolání byla zamítnuta a odsouzení nastoupili do vězení. Veřejnost začala v průběhu let na kauzu postupně zapomínat a první stránky novin namísto ní zaplnila válka v Iráku a zesilující se ekonomická krize. Tři muži se však rozhodli přijít zamotanému případu na kloub a na svou pěst se pustili do zkoumání. Byli jimi prozaik a laureát dvou cen Magnesia Litera Marek Šindelka, scénárista a umělec Vojtěch Mašek, držitel loňského Českého lva za nejlepší scénář, a ostřílený komiksový výtvarník Marek Pokorný. Práce, která začínala jako nadšenecké pátrání, se postupně proměnila v rozsáhlý projekt, jehož zhotovení trvalo šest let a jehož výsledkem je nedávno vydaný grafický román Svatá Barbora. Dílo, které si zaslouží to nejvyšší hodnocení jak po obsahové, tak po vizuální stránce.

Autoři otevřeně přiznávají, že způsob, jakým materiál zpracovali, je na rozhraní reality a fikce. Jak sami naznačují, hlavním důvodem k tomu byl respekt k těm, kterým kauza ublížila nejvíc, rozhodli se totiž z příběhu zcela vynechat týrané děti a namísto nich se zcela soustředit na „Aničku“. Bylo by zajímavé vědět, jestli je k tomu nepřiměl i takzvaný „náhubkový“ zákon, který zakazuje sdělovacím prostředkům zveřejňovat jména obětí medializovaných kauz. Tento zákon byl totiž specificky schválen právě v návaznosti na Kuřimskou kauzu, během níž novináři bez sebemenších skrupulí zveřejnili nejrůznější soukromé informace o osobách, kterých se kauza týkala. Ať je to jakkoli, zatímco nejdůležitější oběti z příběhu zmizely, přibyla naopak hlavní hrdinka. Tou je fiktivní novinářka Andrea, která se snaží celou záhadu rozmotat a v níž, jak otevřeně přiznávají v úvodu, autoři zachytili „svůj vlastní voyeurismus“ a frenetické „pátrání po bombastické ‚pravdě‘“. Andrea postupně rozmotává různá vlákna příběhu vedoucí tu na jednu, tu na druhou stranu, setkává se s různými lidmi a postupně si vytváří celkový obrázek o tom, co se nejspíše mohlo stát. Pokud však čtenář očekává dramatické a jednoznačné rozuzlení, bude zklamán. Autoři namísto toho nabízejí jakési faktografické zrnění podobné slavnému Escherovu obrázku se schodišti, kde není jasné, kam schody vedou, jestli se na sebe napojují a z jakého pohledu se na ně vlastně díváme. Byla Kuřimská kauza případem sofistikované manipulace? Byla výsledkem rozsáhlé aktivity zfanatizované skupiny pod vedením charismatického vůdce? Nebo se jednalo o prachsprostou produkci dětské pornografie, která byla jen neobvykle důmyslně zakamuflována? Svatá Barbora sice naznačuje, které řešení je nejpravděpodobnější, nicméně to, co v ní doopravdy vyvrcholí, je pouze osobní příběh novinářky Andrey. Ten Barbořin zůstává – a to jak na papíru, tak v reálném světě – stále neukončený.

Není bez zajímavosti, že se autoři při rekonstrukci kauzy radili jak s představiteli nových náboženských hnutí, tak s českými religionisty. Náboženská motivace, kterou Barbora Škrlová možná měla, souvisela totiž s učením Abd-ru-shina, německého charismatického učitele 20.  století, jehož následovníci si říkají Hnutí Grálu. Komiks poměrně rozsáhle cituje Abd-ru-shinovy texty a dokonce se v něm krátce objevují tři představitelé českého Hnutí Grálu a vyprávějí o svých zkušenostech s návštěvou skautského oddílu Mravenci. Dá se říci, že tím autoři poskytli tomuto uskupení možnost, aby se ještě jednou rázně a jednoznačně distancovalo jak od kuřimských událostí, tak od toho, co se dělo v oddíle. Podobně se v knize můžeme setkat s postavou docenta religionistiky Karla Jiráčka, který je výstižnou literární verzí známého odborníka na nová náboženská hnutí Zdeňka Vojtíška. Ten Jiráčkovými kreslenými ústy předestírá svou jen částečně prokázanou hypotézu o pravých důvodech jednání Škrlové. Autorům velmi slouží ke cti, že ji prezentují jako exkurs do alternativní reality a nikoli jako absolutní pravdu – žádná absolutní pravda totiž prostě k dispozici není. Alespoň ne jinde, než v hlubinách mysli Barbory Škrlové, zřejmě stejnou měrou geniální jako zvrácené.

Každá správná recenze je povinná najít na posuzovaném díle alespoň jednu hnidu, v tomto případě je to však úkol nadlidsky těžký. Ano, komiks je místy malounko nepřehledný (zejména v rekonstrukci života Škrlové a způsobu, jakým se dostala do adoptivní rodiny), nicméně obecně je těžké nepět na Svatou Barboru nadšenou chválu. Chce se dokonce říci, že pokud je i v jedenadvacátém století stále někdo přesvědčen, že komiksy jsou pokleslá zábava pro uhrovitou pubertální mládež, nejsnáze jej o opaku přesvědčíme právě nad stránkami této knihy. Lze dokonce spekulovat, zda se zde nenaskýtá historická příležitost předepsat vysokoškolským studentům komiks jako povinnou sekundární literaturu. Svatá Barbora se bude totiž báječně vyjímat nejen ve vitríně milovníka grafických románů, ale také na polici zvědavého zájemce o současné české dění, v knihovničce nadšence pro původní domácí tvorbu, a dokonce i na psacím stole studenta nových náboženských hnutí. Pořiďte si ji ze všech čtyř důvodů. Stojí to za to.

 

M. Šindelka, M. Pokorný a V. Mašek, Svatá Barbora, nakl. Lipník 2018, s. 208.

 

 



%d blogerům se to líbí: