Dny ateismu v Polsku (zúčastněné pozorování), 2. díl

Dny ateismu v Polsku (zúčastněné pozorování), 2. díl

První díl zde.

Sobota 24. 3.

Ráno

Přestože jsem si předešlý večer na rozdíl od ostatních, co nešli dřív spát, dala z ochutnávky polské kultury jen jeden panák, vstávání v pět ráno v sobotu je náročné. Běžím se osprchovat a pak využiji mini-varné konvice na pokoji, abych si udělala čaj. Zapnu počítač a na základě zážitků a dojmů z předchozího večera přepisuji svůj projev. Nikdy jsem žádný veřejný projev nedělala. Jsem zvyklá přednášet a učit, ale projev? Preferuji PowerPoint. Zapomněla jsem se i v tom všem ruchu předešlého dne Niny zeptat, jak je to tedy s časem. Nina mi dva měsíce zpátky říkala, že mám patnáct minut, David Rand ale tvrdil, že máme pět až osm. No nic. Dohledávám si přesné znění citátu Henryho Thoreaua, který chci použít, a promazávám dlouhé pasáže, abych se dostala na osm minut.

Dokončím svou práci a volám partnerovi, aby mi řekl svůj názor na nové znění. Když se mi na druhé straně ozve rozespalý hlas, zjistím, že není ani osm a dojde mi, že jsem ve svém zápalu zapomněla, že je sobota. Naštěstí na můj dotaz, zda mu to můžu přečíst, se ozve souhlasné zabručení. Během předčítání opravuji překlepy. Po dočtení se ozve další souhlasné zabručení a podpůrná slova se zdůrazněním, ať to na místě přednáším stejně pomalu, jako rozespalému člověku, aby mě stíhali i ti, kteří nejsou rodilí mluvčí. Stejně musím mluvit pomalu kvůli tlumočníkům, kteří budou tlumočit z angličtiny do polštiny polským návštěvníkům.

Po ukončení hovoru si konečně pročtu program – dnes ráno začínáme panelem “Otázky konce života”-, projdu si zprávy, nahraju fotky z předešlého dne na Facebook a na devátou přicházím na recepci, abych pomohla, jak jsem předchozí večer Nině slíbila, ostatním přednášejícím se znovu dostat na místo. Na recepci už čeká Victoria, David Silverman, Rahma Essid a Nacer Amari z Tunisu a ještě jeden jejich kolega, který se musel kvůli svému ateistickému aktivismu přestěhovat z Tunisu do Španělska. Ostatní usoudili, že se zvládnou dopravit sami a ještě jsou někde na snídani. Před odchodem si na recepci nechávám vytisknout svůj projev, což spustí další kolo debat o časovém úseku. David říká, že mu bylo řečeno čtyřicet pět minut. Uklidňuji ho, že pro něj to tak nejspíš bude, protože je hlavním hostem.

Cestou na konferenci se bavím převážně s Victorií a Davidem, vysvětluji jim, čím se zabývám a co studuji. David mluví o myšlence založení mezinárodní organizace ateistů a ptá se, zda by se Evropská rada skeptických organizací, kterou vedu, nechtěla k tomu připojit. Vysvětluji, že ač velká část členů jsou ateisté, ateismus není cílem skeptických organizací. Jde o šíření kvalitních informací a zdrojů, podporu vzdělávání a důraz na kritické posuzování nových informací a podnětů. Na výtku od Davida, že to pak mnoho osob stejně k ateismu přivede, oponuji, že mnozí vnímají svou osobní víru jako interní věc, jako naplnění duchovní potřeby, a nijak s ní nerozporují vědecké poznatky. Jako univerzální příklad uvádím Alberta Einsteina a Galilea, které naopak jejich víra, dle zachovaných spisů, k bádání motivovala. David i Victoria jsou překvapeni mým tolerantním přístupem, přestože jsem sama ateistkou. Přecházím na (co si myslím, že bude) méně kontroverzní téma a ptám se Davida, který žije v New Yorku, zda chodí na North East Coast Science and Skepticism Conference (NECSS), která se odehrává každý rok v New Yorku na přelomu června a července. Na loňském ročníku jsem ho tam neviděla.

„Nemají mě tam rádi,“ říká s lehkým úšklebkem.

„Proč?“ ptám se, když přicházíme k budově.

„Připadám jim moc radikální.“ Zasměje se a vcházíme dovnitř.

Zmohu se na tiché „hmmm“ a v hlavě si dávám připomínku, že se musím podívat na nějaká jeho videa. To ještě nevím, že mi bude stačit vidět jeho odpolední přednášku, abych pochopila, proč ho organizátoři NECCS nezvou.

Vyjdeme schody do prvního patra, dnes jsme v jiné místnosti, jsme v hlavní posluchárně. Před vchodem do ní jsou připravená sluchátka a ovladač na nastavení hlasitosti a překladu. Je tam také stolek s kávou a sušenkami. Plně vybavena vcházím dovnitř a zdravím známé tváře. Victoria si ke mně přisedá.

„Pomohla bys mi pak s přípravou mého vystoupení?“ Podle programu ho má v 12:30, tedy za méně než tři hodiny. Nina včera zmiňovala, že se má jednat o velmi silný zážitek. A jelikož jsem odmala zvyklá vypomáhat v produkcích a s průběhy různých uměleckých vystoupení, opět selhává skeptická a kritická část mého mozku a bez dotazování se na podrobnosti, souhlasím.

Začne zahájení konference a pak se podle programu promítá francouzský dokumentární film Vivre avec l`euthanasie (k dispozici na YouTube) o eutanázii s polskými titulky. S ostatními cizinci na sebe chvíli zmateně koukáme, ale pak už se v sluchátkách ozývá hlas tlumočníka. Přiznám se, že obsah příliš nechytám, tlumočník se snaží překládat polské titulky do angličtiny a to není nic jednoduchého. Z půlhodinového dokumentu mapující situaci v Belgii si pamatuji, že jsou určité organizace, které pomáhají vážně nemocným lidem sepsat závaznou dohodu o tom, jak si přejí odejít v případě zhoršení zdravotního stavu natolik, že už se nebudou schopni příčetně rozhodnout. Na sepisování je pozvaná blízká rodina a přátelé a je vybrána osoba, která na sebe vezme břemeno rozhodnutí při popsané situaci. Také je pozván lékař, většinou rodinný, který má eutanázii administrovat. Později, při samotném procesu, personál, který má osobní, etické, či náboženské zábrany se procesu účastnit, má vyhrazené právo odejít.

Po filmu byl panel, kterého se účastnili profesor sociologie Jacek Kochanowski, profesorka práv Monika Platek a francouzský politik, člen ADMD (asociace pro právo umřít s důstojností), Jean-Luc Romero. Panel se odehrávala v polsko-francouzské kombinaci s tlumočením do angličtiny a zpočátku shrnoval sentimenty filmu s tím, že právo na důstojnou smrt by mělo být jedním z lidských práv.

„Každé náboženství neguje smrt. Staví kolem ní pohádky.“ Komentuje prof. Kochanowski.

Během panelu si pro mě přijde Victoria, která mezitím odešla si zajistit prostor na přípravu. Když s ní vyjdu z místnosti, zjišťuji, že se marně snažila domluvit s členkami polské organizace, které zajišťovaly průběh konference, ale neuměly anglicky. Opět zapojím svou polskou češtinu/ českou polštinu a s notnou dávkou pantomimy je zajištěn prostor na přípravu a pár dobrovolnic. Postupně ale z Victorie leze, že potřebuje 12 dobrovolnic, což na konferenci o zhruba osmdesáti lidech může být problém. U toho vybaluje své potřeby a začíná vysvětlovat svou uměleckou vizi. Za chvíli k nám přijde Nina zkontrolovat, zda se vše stíhá. Když zjistí, kolik je potřeba účastníků daného kousku protest performance artu, vstanou jí vlasy na hlavě s tím, že to si nedomluvily a neví, jestli to dá dohromady. Zase odběhne a mně jsou mezitím dány do rukou cípy šátku.

„Tak jo, mám tu sedm šátků, šest použijeme, ten sedmý je navíc.“ Říká mezitím, co roztírá červenou barvu na část šátku. „Šest žen si lehne na zem do tvaru kříže. Dalších šest, které budou mít tyto šátky na hlavě jako hidžáb, k nim příjdou, hidžáb si rozmotají a položí je na ležící ženy. Bude to symbol toho, že nezáleží na náboženství – ženy umírají kvůli omezenosti náboženských fanatiků.“

Ač se symbolismem souhlasím a zastávám názor, že by náboženská víra neměla určovat světské zákony (ať žije sekularizace), začal se mi stahovat žaludek s tím, že bych měla veřejně takto silně vystoupit. Nemám iluze o své důležitosti, ale nejsem si jistá, že chci na sebe upozornit tímto způsobem. Zároveň si říkám, že nemohu ustoupit od demonstrování toho, za čím stojím. Nechci se cítit jako pokrytec. Uprostřed mého etického dilematu přijde přípravu někdo vyfotit, snažím se tvářit sebejistě.

Po chvíli k nám přichází Jane Donelly a některé další ženy, ale sotva dáváme dohromady šest. Vysvětluji polsky mluvícím organizátorkám, že potřebujeme celkem dvanáct. Opět mezi námi prolétne Nina s tím, že teď po další přednášce znovu vyzve ženy v publiku, aby se připojili. Stíhám část přednášky íránské feministické a ateistické aktivistky Jamileh Nedai, která mluví o rozmáhajícím se hnutí v Íránu, #NoHijab. V rámci tohoto hnutí si ženy na veřejnosti sundávají hidžáb, který pak před sebou na tyči drží v tichém protestu. Jak se dá očekávat, pokud se na ní dřív nevrhnou kolemjdoucí, vrhne se na ně policie. Mluví rozmrzele o ženách na Západě, které ač s dobrým úmyslem, tak neinformovaně, nosí hidžáb v solidaritě s muslimkami. Pro ní je hidžáb symbolem potlačování práv žen. Tento sentiment neslyším od feministek z Blízkého východu poprvé.

Po její přednášce Nina ukončuje dopolední část a zve všechny před akademii na vystoupení Victorie. Nakonec se nás sejde jedenáct žen a jeden muž.

Stojím venku na náměstí se „zakrváceným“ hidžábem na hlavě před sochou Koperníka, kde před námi stojí spousta lidí, kteří akci fotí a nahrávají, a vnitřně biju hlavou o zeď, takhle to dopadá, když se moc angažuješ. Victoria začíná dirigovat pět žen a jednoho muže, kteří si lehají na zem do tvaru kříže. Victoria na nás zamává, přícházíme k nim a pokrýváme je šátky ze svých hlav. Jsou natřeny červeně v úrovni podbříšku a do tvaru vaječníků. Zůstaváme stát se skloněnými hlavami nad zakrytými ženami a mužem. Victoria si stoupne před nás, představí se a pak mluví o tom, že ženy jsou autonomní bytosti, které mají právo se rozhodovat o svém těle a o svých reprodukčních právech. Potlačování těchto práv ženy ničí zabíjí. V duchu si už oddychuji, ten projev je dobrý, neměla jsem být nervózní, vizuálně to bylo silné, ale alespoň doprovodný projev má poselství, se kterým souhlasím.

„Do p***le s vaším bohem! Do p***le s vaší morálkou! Do p***le s vaší církví!“

No, do p***le.

Dobře, tohle je naposledy, co se účastním čehokoliv, i když si myslím, že je to děláno s dobrou vírou lidmi, o kterých si myslím, že se názorově shodneme, pokud se plně neinformuji o tom, co se bude dít. V angličtině existuje skvělé přísloví: „Never assume, it makes an ass out of you and me.“ (Nikdy nepředpokládej, dělá to osla z tebe i mě.)

Po potlesku se udělá pár fotografií, pak jsme posláni dovnitř se převléknout. Jde totiž o to, že má následovat průvod ateistů. Ovšem kvůli povolení je průvod nahlášen jako historický, takže jsme navlečeni do historických kostýmů. Shromáždíme se na náměstí, kde se ujímáme cedulí se jmény slavných ateistů. Ujímám se bezpečné cedule „Umberto Eco“, kterého mám dostatečně přečteného a nehrozí u něj překvapení.

Objeví se tam členové nadace Kazimierza Lyszczynskiego s nafukovacími balónky, které rozdávají kolemjdoucím. Seznámím se tam se synem Niny právě včas, když začnou projevy nejdůkladněji okostýmovaných postav.

Doopravdy se totiž o historický pochod jedná, jedná se o sehrání historické události odsouzení a popravě jedné z prvních důležitých polských ateistických postav, kterou je právě Kazimier Lyszczynski. Ten byl odsouzen roku 1689 k smrti za ateismus. Mimo jiné sepsal spis „O ne-existenci Boha“.

„Půjčoval lidem peníze. Jeden z jeho dlužníků mu nechtěl nic vracet a hledal něco, čím by mohl Kazimierza poškodit, aby mu nemusel peníze vrátit.“ Vysvětluje Nina mně a Davidovi Silvermanovi na začátku pochodu.

Vydáváme se severně od sochy Koperníka, opět v doprovodu policie. Nina zapáleně pokračuje dál v povídání o Kazimierzovi. Působí to na mě, že je to takový svatý místních ateistů. Nevím, zda by se můj postřeh potkal s pochopením, tak si ho radši nechávám pro sebe. Nina nám vysvětluje, že když před pěti lety začali akci pořádat, přemýšleli, co dělat, aby na sebe trochu upoutali pozornost. Aby konference nebyla jen „od nás pro nás“, ale aby lidem ukázali, že ateisté v Polsku jsou a že se k nim mohou přidat. Mluví o tom, že po revoluci v Polsku se najednou všichni začali hlásit s aristokratickým kořenům.

„Á, pán velkomožný?“ Ptám se s úsměvem.

„Přesně tak!“ Zasměje se Nina.

Několik let zpátky bylo právě populární, že tito lidé začali pořádat různá sehrání historických událostí, oslavující svoje slavné předky, tak jeden kolega z nadace přišel s tím, že by polští ateisté mohli udělat něco podobného, aby získali povolení, a tím se zrodila tato akce.

Nina se odděluje a s Davidem se dáváme do řeči. Dříve, nežli později, se náš rozhovor stočí k politice. Ptá se mě na politiku v Česku, tak vysvětluji, že jsme právě měli prezidentské volby. Je velmi překvapený, že moje hlavní kritérium nebylo, zda je kandidát věřícím. Ptá se dál na podíl věřících, tak se mu snažím vysvětlit historii komplikovaného vztahu Čechů k církvi, až po vzrůst dnešní obliby ezoteriky u lidí, kteří se drtivě označují jako nevěřící. Přecházíme na politiku v USA a bavíme se o nejnovějších trumpotech, se kterými se potkávají.

Dojdeme na náměstí, k vybudovanému pódiu. Po následující hodinu, se v polštině odehrává představení – nejdříve soudní proces s Kazimierzem, kdy je obviněn z kažení mládeže a je označen za nástroj ďábla, pak jeho „poprava“ (jazyk, ruce, hlava) a nakonec herec, který ztvárnil hlavní roli Kazimierza, má projev o utlačování práv ateistů. Snažím se porozumět polskému obsahu a hlavní myšlenky překládat Davidovi. Pak se vracíme zpátky na akademii a cestou, někdy kolem půl čtvrté odpoledne, si konečně dáváme oběd.

Na akademii ze sebe svlékám historický kostým, a z batohu si vytahuji svůj projev, který jsem si nechala ráno před odchodem vytisknout na recepci, abych si ho ještě pročetla na toaletách před začátkem odpoledního bloku. Pořadí řečníků v online programu a v tištěném se liší, takže si nejsem jistá, kolikátá jdu na řadu. Konference má skluz, takže když opět vcházím do hlavní posluchárny, vybavená sluchátky, kávou a sušenkami, stačím si v klidu najít místo, než je odpolední blok zahájen.

První na řadu jde Victoria, která mluví jen pár minut. Říká, že „je naší povinností stát s ženami, které se nemohou samy ochránit.“

Po ní nastupují Michael Nugent a Jane Donnelly, kteří mluví o svých ateistických aktivitách v Irsku, ale i o tom, jak se angažují s OSN. Michael vysvětluje, že na rozdíl od některých jiných evropských zemí, si jako ateistická organizace nemohou dovolit usnout na vavřínech, jelikož zákony, školy a další veřejné instituce v Irsku jsou pod těžkým vlivem církve.

„Musíme se veřejně sebe-identifikovat jako ateisté a musíme být vidět, že děláme dobrou, konstruktivní práci. Nemůžeme jen kritizovat.“ Shrnuje myšlenku své organizace Michael.

„Náboženství se tak zaintegrovalo do všeho, nejen v Irsku, že si lidé často ani nevšimnou, že tam je.“ Dodává Jane.

Přichází na řadu polský profesor genetiky Pawel Golik, kterého shodou okolností znám z Evropského skeptického kongresu, který jsem loňský rok organizovala. Stoupne si na jeviště, rozhlédne se kolem a říká: „Nerozumím, proč jsme tady. Nerozumím, proč ještě v roce 2018 musíme vysvětlovat a obhajovat nedostatek víry v něco, na co neexistují důkazy.“ Vysvětluje, že přestože má věřící kolegy, jejich práce je v konfliktu s církví v Polsku.

Dále mluví Rahma Essid, zakladatelka Freethought Tunisia, která popisuje problémy ateistických aktivistů v muslimských zemích, přestože sama přiznává, že Tunis je ještě celkem bezpečný v porovnání s jinými zeměmi s muslimskou většinou. Svůj projev končí slovy: „Je nám vyhrožováno a jsme napadáni islámskými fundamentalisty, ale budeme pokračovat v boji za lidská práva v Tunisu.“

Slova se ujímá Anna Grodzka. Je zakladatelkou jedné z prvních polských organizací na podporu Trans a LGB komunit. Sama bývala dříve mužem. Mluví o své zkušenosti, jak neměla pocit, že někam patří, dokud neobjevila komunitu ateistů. Byli to první lidé, kteří se na ní nedívali skrz prsty a nesoudili jí. „Žijeme ve světě posedlém stereotypy, které nereflektují realitu, ale vnucují se nám.“

Dalším řečníkem je Cemal Knudsen Yucel, zakladatel Rady bývalých muslimů v Norsku. V mládí byl sám radikálním muslimem. Když od víry odešel, musel opustit i rodné Turecko. Říká, že není jednoduché vyhnout se extrémům, jako je démonizování všech muslimů vs. vidění islámu jako náboženství míru, ale že „je třeba zpochybňovat a kritizovat islám stejnou mírou, jako to děláme s ostatními vírami a ideologiemi.“

Na řadu pak přichází hlavní host večera, David Silverman. Co říká tak skandálního, že ho do New Yorku nezvou? Dozvíte se v pokračování.

Foto: archiv autorky.



%d blogerům se to líbí: