Na konci března tohoto roku vypustila herní společnost Ubisoft další díl jedné z nejpopulárnějších „stříleček“ všech dob: Far Cry, s pořadovým číslem 5. Do koho budou její hráči/hráčky a fanoušci/fanynky střílet tentokrát? Odpověď zní: do zmanipulovaných příslušníků apokalyptické sekty. (Recenze obsahuje spoilery.)
Hra se odehrává ve fiktivním zapadlém americkém městečku Hope Country v Montaně, které ovládl kult Eden’s Gate. V jejím čele stojí fanatický kazatel John Seed, který připravuje své věrné na brzký konec světa, který shodou náhod odstartujete vy jakožto hlavní postava celého příběhu. V úvodní scéně celé hry totiž přijíždíte Johna Seeda zatknout, což si celá sekta vyloží jako agresi proti ní, jako začátek Armageddonu, který John Seed prorokoval. Po nezdařeném pokusu o zatčení zůstanete na území spravovaném Johnem Seedem a jeho psychicky narušenou rodinou, které je ovládáno členy kultu se samopaly v rukou. Nezbývá tedy než si probojovat cestu ven. Přitom se můžete opřít o místní odboj – republikánské patrioty, kteří se diktátu kultu vzepřeli a jsou stejně jako vy pronásledováni, mučeni a nuceni ke konverzi.
Viděno religionistickým okem, celá hra vykresluje skupinu Eden’s Gate i jejího vůdce velmi zjednodušeně a nepravděpodobně. Ostatně, jak přiznal sám scénárista Drew Holmes, realističnost v tomto případě jde na vrub hratelnosti. Pokud by celá situace byla méně černobílá, pak „nevíte na koho střílet, a to prostě nemůže fungovat.“ Hlavní zápornou postavou celé hry je již zmiňovaný John Seed – jasná karikatura Davida Koreshe, kterého John Seed připomíná vzhledem (stejný výrazný typ brýlí) i učením o sedmi pečetích a očekáváním brzkého konce světa, ve kterém dojde k ozbrojenému konfliktu mezi příslušníky jeho společenství a zbytkem světa. John Seed v celé hře vystupuje – jak jinak – jako manipulátor a blázen. Dalším klasickým stereotypem, který se ve hře objevuje, je vykreslení členů tohoto apokalyptického kultu jako vlastně hloupých, zmanipulovaných ovcí s vymytým mozkem. Absolutní poslušnosti vůči kultu je ve hře dosahováno metodami cukru a biče, které samy o sobě jsou spíš též stereotypem o sektách než reálnými praktikami: vymýváním mozku pomocí hypnózy i fyzickým mučením, které zlomí charakter, nebo podáváním speciální halucinogenní drogy Bliss, po které se celý svět zdá neodolatelně krásný. A tak je sekta Eden’s Gate (snad aluze na Heaven’s Gate) jakýsi mix mezi zfetovanými hippies a krvelačnými burany.
Far Cry jistě není první hra, která přistupuje ke ztvárnění náboženství kriticky (příkladem mohou být hry Tomb Raider 2013, nebo herní série Thief), což samo o sobě nemusí být nijak na škodu, je ovšem otázkou, zda se jí opravdu daří i něco jiného než jen opakovat stará klišé. Sami vývojáři tvrdí, že se snažili o realistický popis, dokonce konzultovali fungování Eden’s gate s expertem, – jenže bližší pohled prozradí, že se jedná o deprogramátora Ricka Alana Rosse, který byl za své nátlakové metody vedené proti členům náboženských společenství dokonce odsouzen. Mimo jiné však během své praxe přišel do kontaktu i s davidiány, jejichž příběhem se hra velmi inspiruje.
A tak se v relativně rychlém časovém sledu dostává do Náboženského infoservisu postava Davida Koreshe již potřetí. Po dvou recenzích na seriál Waco (zde a zde), které hodnotily citlivost přístupu filmařů k uchopení nesnadného tématu střetu náboženského a civilního pohledu na svět, stojíme tentokrát před festivalem zažitých stereotypů, které o „sektách“ a jejich zakladatelích kolují. Ačkoli je jistě chvályhodné, že první volba arcinepřítele nepřipadla při tvoření nové hry Far Cry na islám a hra chtěla provést sebezpyt do řad svých euroamerických hráčů poukázáním na (možnou) náboženskou radikálnost a militantnost uvnitř křesťanské společnosti, síla této myšlenky je oslabena, neboť tuto zprávu umí hra komunikovat jen tak, že si vybere jiný stereotyp – stereotyp apokalyptické sekty s šíleným vůdcem a nesvéprávnými členy.
Jediným milým překvapením tak pro mě představuje vyústění celé hry, která má tři alternativní konce. A ani jeden z nich není nikterak prvoplánově dobrý. Ovšem tragičnost celého závěru hry se odvíjí od toho, jak „silovou metodu“ v rozhodujících chvílích hráč zvolí. Pokud se ve finále přikloní k ozbrojenému střetu se skupinou Eden’s Gate, způsobí naprostou zkázu téměř všech postav včetně svých přátel. Pokud se přikloní k příměří a na výzvu Johna Seeda odejde, přidá se hráč i všichni jeho přátelé pod vlivem hypnózy a drogy Bliss k sektě, ovšem počet obětí je dramaticky menší. A tak paradoxně nejlepší variantou zůstává alternativní konec, který hra nabízí na samém svém začátku: po příjezdu do Hope Country má hráč možnost Johna Seeda ne-zatknout. Hra tak sice končí dřív, než začala, ale nikdo nezemře. Slovy místního šerifa: „Někdy je prostě lepší nechat věci být.“ Autoři tedy originálně do hry samé vsunuli možnost, že nejhumánějším a také nejlepším řešením je celou situaci vůbec neřešit násilím, tj. nepřistoupit na pravidla “střílečky” a nehrát tuto hru.