V současné době přichází do českých kin film Bufo alvarius: The Underground Secret. Snímek provází diváka jak cestou do Latinské Ameriky za silně halucinogenním žabím jedem, tak vlastní psychedelickou zkušeností uživatele této látky. Divák má tak šanci vidět například samotný obřad, při kterém mladý šaman látku podává, i její rozesmáté, vrávorající i plačící konzumenty. Ti se následně svěřují se svými zážitky a popisují, co jím droga dala.
Svědectví uživatelů pak doplňují rozhovory s významnými osobnostmi nejrůznějšího druhu – hlavní hvězdou je bezesporu Stanislav Grof, světoznámý psycholog, psychiatr, psychonaut a propagátor psychedelických látek. Ten rozsáhle popisuje účinky jedu bufo alvarius a s respektem konstatuje, že nic silnějšího v životě nezkusil. Velkou část filmu zabírají také komplexní animace, které se snaží neznalému divákovi přiblížit způsob, jakým psychedelik své halucinace prožívá. Vizuálně jsou skutečně působivé – režisér filmu Filip Záruba je ostatně původní profesí 3D animátor. Co však vizuál pochopitelně přenést nedokáže, je rovina kognitivních halucinací (dodávající dojem opravdovosti, pocit, že člověk nahlédl do skutečné reality a začíná chápat všechny dosud skryté souvislosti), jakož i silná citová odezva, kterou látka vyvolává.
Bufo alvarius patří mezi žáby, jejichž halucinogenní sliz je znám lidstvu již od dávných dob. Příbuzný této ropuchy, bufo marinus, byl zřejmě využíván k týmž účelům předkolumbovskými kulturami Mexického zálivu a snad z toho důvodu u nich byla žába po dlouhou dobu symbolem zrodu a materializace nadpřirozených obsahů (například v mayském písmu má logogram žabí hlavy význam „narodit se“, „rození“). Žabí sliz se však v Mexiku dávno přestal k tomuto účelu používat, zřejmě pro svou vysokou kardiotoxicitu. Šaman Octavio Rettig Hinojosa, který vystupuje jako hlavní protagonista filmu a „dodavatel“ spirituálního zážitku, ostatně nepochází z Mexika, ale z Venezuely a se žabí látkou se nesetkal prostřednictvím nějaké domorodé tradice, ale v rámci svých studií medicíny. Když se stal průkopníkem jejího využívání (k němuž si vytvořil vlastní rituál), odjel do mexické Sonory, odkud žába pochází, a znovu užívání jedu zavedl mezi místními kmeny. Rettig ve filmu i na svém webu naznačuje, že ty si hned vzpomněly, že se substancí pracovali jejich předkové. Pravděpodobnější však je, že je to klasický příklad „pizza efektu“, kdy se původní domorodé motivy přelijí do new age, tam se radikálně promění a zpětně se v nové podobě vrací do místa původu, kde se tváří jako staletá tradice. Podstatou připsaného historického původu je tu legitimizace nového, nikoli skutečné znovuobjevování starého.
To samozřejmě neznamená, že absence průkazné historické kontinuity nové fenomény nějak znevažuje nebo je činí méně autentickými. Naopak, film svým zaměřením jasně ukazuje obrovský význam psychedelické spirituality i širšího new age a neošamanismu, na kterém stojí. Bezesporu se jedná o jeden z nejvýznamnějších proudů postmoderního typu mystiky, který, ač je většinovou společností přijímán nedůvěřivě a se smíšenými pocity, stále aktivně bují zvláště mezi alternativními subkulturami. Film se v tomto smyslu nesnaží od nového náboženského proudu distancovat. Právě naopak, svým zaměřením se do něj totálně integruje a dá se označit téměř za misijní – tak dobře je vidět touha tvůrců představit žabí psychedelikum jako dobrý a efektivní nástroj navození změněných stavů vědomí. Látka je prezentována jako naprosto bezpečná a spolehlivá, a když se zmiňuje její neobvyklá síla, děje se to s obdivem a respektem, nikoli ve snaze diváka varovat před jejími negativními stránkami. I osobní stránky Octavia Rettiga varují spíše před možnými nepříjemnostmi během obřadu (lití vody do tváře, drobné elektrošoky udržující snícího vzhůru) než před zdravotními následky látky. Ta je prezentována jako absolutně bezpečná. Je-li to pravda, pak se zřejmě nejedná o původní žabí sekret, ale o laboratorní, syntetickou formu – přírodní žabí sliz rodu bufo totiž obsahuje nebezpečný bufotenin, jenž může způsobit infarkt nebo dokonce zabít. Otevřeně se však film k syntetičnosti látky nehlásí – i v tomto ohledu se zjevně snaží navozovat dojem přírodního původu, autenticity a prastaré tradice.
Film Bufo alvarius: The Underground Secret je každopádně zajímavé vidět – představuje jak poutavý dokument o současném duchovním hledačství a alternativních formách postmoderní spirituality, tak pěknou barevnou podívanou podbarvenou sugestivní hudbou. Na druhou stranu, divák by neměl očekávat objektivitu ani snahu o odstup – ani o jedno tvůrcům v žádném případě nešlo. Naopak, film se jednoznačně staví na stranu uživatelů psychedelik a dá se dokonce říci, že je vyloženě propaguje. V tomto smyslu se tak pro diváka stává osobní, místy dokonce citově zabarvenou výpovědí – a pro religionistu užitečným a výmluvným primárním pramenem.
Náhledový obrázek i ilustrační snímky jsou výřezy z filmu Bufo alvarius: The Underground Secret.