Letos jsem byla pozvána jako řečník na pátý ročník konference Dny ateismu, pořádané polskou ateistickou organizací Fundacja Kazimiera Lyscinského. Do Varšavy mě pozvala Nina Sankari, právnička, feministka a předsedkyně zmíněné organizace. S Ninou se známe pár let, potkaly jsme se na první zahraniční konferenci, kterou jsem kdy navštívila, v Tallinnu na Rationalist International Conference (RIC). Tam mi – společně s neuvěřitelně odvážnými aktivistkami Maryam Namazie (Írán) a Taslimou Nasreen (Bangladéš) – vysvětlila, co to je ateistický a feministický aktivismus v zemích, které mají k sekularizaci daleko, a proč je třeba podpora ze zemí, kde převládá pocit, že už je vše vyřešeno. O rok později jsem byla na RIC pozvána jako řečník, tentokrát do Helsinek, a kvůli chybě organizátorů jsme s Ninou sdílely hotelový pokoj. Vysvětlila mi více o vlivu církve v Polsku, od školství po politiku. Přiznám se ale, že některé informace mi připadaly přemrštěné, až zkreslené jejím ateistickým nahlížením.
Pochopila jsem teprve před pár týdny ve Varšavě.
23. 3. 2018 (pátek)
Do Varšavy jsem přiletěla prvním ranním letem. Konference měla začít v 16:00, takže jsem chtěla využít čas před začátkem k prohlídce města. Ve Varšavě jsem byla naposled před deseti lety. Večer před cestou jsem si psala s Ninou, že přiletím brzo. Ona mi kladla na srdce, ať hlavně dorazím včas na místo konference, abychom se mohly přidat k pochodu. Nedávalo mi to smysl, podle programu měl být pochod v sobotu, v pátek měly být panely o potlačování ženských práv v náboženských zemích, ale v rámci balení na poslední chvíli a vyřizování restů jsem neměla víc času to zkoumat.
Dorazila jsem do hotelu pro řečníky, ale samozřejmě kvůli brzkému příjezdu nebylo ještě možné se ubytovat. Začala jsem tedy přemísťovat u recepce věci z batohu do kufru, abych mohla nalehko vyrazit do města, když slyším své jméno. Hlavou mi proběhlo, že jsem se opravdu měla ráno nalíčit, ale rychle místo grimasy nasadím úsměv a zvednu hlavu, abych zjistila, kdo mě poznal.
„Jsi to ty, potkali jsme se na RIC 2015, pamatuješ si mě?“ ptá se mě muž nízkého vzrůstu s fousem. V paměti dlouho nelovím a po narovnání se od věcí už natahuji ruku. „Ahoj, Davide, ano, samozřejmě. Naše debata o unisex záchodech mi ještě dlouho vrtala hlavou.“ David Rand, předseda jedné z kanadských ateistických organizací, se na mě usměje. Po krátkém rozhovoru o cestě a o nadcházející konferenci dojdeme k zjištění, že jsme každý dostal jinak dlouhý časový úsek v rámci sobotního panelu „My, ateisté“. Slíbím Davidovi, že od Niny zjistím, jak to je. On se spokojeně vydává ulovit v okolí hotelu snídani a já jdu k trafice si koupit lístky na tramvaj, abych se dostala do centra.
Během dvacetiminutové cesty si všimnu, že tato jediná tramvaj, která spojuje hotel a centrum, kde se odehrává konference v budově Polské akademie věd, bude mít odpoledne výluku až do pozdního večera kvůli protestu. V mé pořád ještě nechápající hlavě mi probleskne, aha, takže on bude dnes ještě nějaký další protest, protože vím, že pochod ateistů je v katolickém Polsku celkem komorní záležitost. Mezitím pošlu Nině textovku, že jsem dorazila, ale že ubytovaná ještě nejsem. Po chvíli mi volá, nadávajíc na hotel, že jim včera volala, aby pro mě měli ubytování připravené. Vysvětluji, že se nic neděje, že už se procházím městem a ať si se mnou nedělá starosti. Nina mi znovu opakuje, abych dorazila včas, abychom se stihli připojit k Czorny patek a hlavně že se mám pořádně teple obléknout. Konečně mému nedostačně kofeinovanému mozku začíná docházet, že se nejspíš připojujeme k tomu většímu protestu, kvůli kterému varšavská dvaadvacítka má výluku. Mezitím Nina, která v organizačním módu má ještě rychlejší kadenci než já, hovor ukončí, takže se jí nestačím ani zeptat na časové úseky ani na podrobnosti k protestu.
Hodinu poté mi přijde zpráva od Niny, že pokoj už mám. Dorazím na hotel krátce po jedné, ubytuji se a na 30 minut zavřu oči. Pak vytahuji laptop, abych zeditovala svůj projev, ale nabíječka, která je lety opotřebovaná, se roztrhne. Po rychlém převlečení (ano, do teplejšího), nalezení nejbližšího obchodu s elektronikou, koupení nové nabíječky, protože můj sedmiletý laptop bez šťávy vydrží tak 50 minut, a kávové zastávce, dorážím k Polské akademii věd v 15:55. Vlétnu dovnitř a vrátného se českou polštinou (nebo polskou češtinou?) vyptávám, kam jít. Lehce vyděšený vrátný sjede pohledem mou kávou politou ruku, ve které držím kelímek. Po vzpamatování mě pošle do prvního patra, doleva, nakonec chodby, místnost vpravo.
Přestože mám ještě pár minut, koukám, že jdu pozdě. Vpředu v místnosti, což je samozřejmě u dveří, už probíhá projev v polštině, který osoby, okupující tři dlouhé stoly po celé délce místnosti, poslouchají. U oken naproti dveřím vidím Ninu, která kouká přes náměstí Koperníka na dění u kostela sv Kříže. Když jsem přicházela, všimla jsem si kolem něj několika policejních vozů a několik postávajících policejních hlídek. Čekám, až se Nina otočí a od dveří na ní zamávám. Rychle proběhne před přednášející a kamerou, obejmě mě a uvítá. Dostanu instrukce si sednout, volná místa jsou samozřejmě diagonálně v opačném rohu. Také rychle proběhnu před přednášející a s četnými tichými pardon se dostanu k volné židli. Sundám si kabát a když konečně usednu, potká se můj pohled s pobaveným pohledem Michaela Nugenta, předsedou Atheist Ireland, který sedí u vedlejšího, prostředního, stolu. Diskrétně na sebe zamáváme. Paní v jeho věku sedící vedle něj se na mě podívá a něco mu pošeptá. On jí pošeptá něco zpátky, ona zvedne oči a s úsměvem na mě také zamává. Opětuji, ale pak mojí pozornost získá mladá žena, sedící po Michaelově levici. Je o hlavu vyšší než on, má krátké, platinové vlasy, punkerský make-up, černý korzet, přes který má bolerko. Netuším, o koho jde, projíždím si v hlavě program, který jsem nestudovala tak dopodrobna, jak jsem měla, takže pořád nevím. To už se ale slova ujímá Nina, která nás vítá.
„Vím, že podle programu teď měly být panely o ženských právech. Dnes je tu ale demonstrace proti navrženému zákonu zákazujícímu potraty za všech okolností, včetně znásilnění, znásilnění v rodině, i v případě deformovaného plodu. Řekla jsem si, že by nebylo vhodné sedět v teple konferenční místnosti a bavit se teoreticky o utlačování ženských práv náboženskými režimy, když venku probíhá demonstrace bojující přesně proti tomu.“ Vysvětlí, že v protestu jde její kolegyně z organizace, která zavolá, až se budou blížit, abychom se k nim přidali. Pak představuje zahraniční hosty, čímž zjistím, že mladá žena v korzetu je britská umělkyně Victoria Guggenheim, která dělá body painting a protest performance art a podle Niny další den předvede velmi silný umělecký zážitek. Po chvíli Nině zazvoní mobil a zavelí, ať se pomalu pobalíme a sejdeme dolů a ven, k soše Koperníka. Jdu se pozdravit Michaelem, který mě představí své kolegyni z irských ateistů, Jane Donelly. Znovu se pozdravím s Davidem a začneme se přesouvat dolů. Na náměstí se mezitím sjelo ještě několik dalších policejních aut. Nina zavelí, ať se začneme přesouvat ke kostelu. Rozkoukám se a zírám, že na schodech ke kostelu i před ním stojí policie, před kterou se shromažďuje dav. U připravených repráků se několik žen střídá v projevech proti nově představenému návrhu zákona o kompletním zákazu potratů v Polsku. Několik osob drží plakát s nápisem „Modlete se za ženy a děti mučené náboženskými fanatiky“. Pod nápisem jsou obrázky mrtvých, těžce postižených novorozeňat. Další transparent drží lidé z konference „Ateismus nás osvobozuje“.
Dav se začíná nabalovat a z diskuze chápu, že se přidáváme k proudu ze severu a jdeme společně jižně. Odtrhávám se od kolegů a jdu se podívat davem. Potkávám další cedule a transparenty „Svoboda = výběr“, „Žena = člověk ≠ zárodek“, „Polsko světské, ne katolické“, „Stávka žen“, „Nutit ženu nosit postižený plod je mučení“ a další.
Jdeme po chodníku a policie jde vedle nás. Možná jsou to zbytečné obavy z mé strany, ale oddychnu si, když vidím, že není ozbrojena. Všímám si, že na několika cedulích a transparentech jsou deštníky, někteří je mají i s sebou. Zeptám se mladého muže, který jde kousek ode mě, co to znamená. Na mou angličtinu pokrčí rameny. Slyší mě ale paní, která jde za námi a ta se mě ujme.
„Víš, jak byl tady u nás podobný protest před dvěma lety?“ ptá se mě, jak později zjistím, bývalá stevardka Marta.
„Ano, pamatuji.“ V hlavě se mi vybavují fotky z novin.
„V den protestu pršelo, spousta protestujících s sebou mělo deštník, tak se to stalo symbolem těchto protestů. Proměnilo se to v myšlenku, že se Právo a spravedlnost tak jednoduše neschovají a musí se nám zodpovídat.“
„A ta kovová ramínka?“ Ptám se, i když tuším, proč je s sebou lidé mají.
„Ta používají zoufalé ženy k tomu, aby potratily.“ Přicházíme na kruhový objezd rondo genenála Charlese de Gaulle’a. Vidím, že proti nám jde velký zástup policistů a za ním dav s cedulemi a transparenty.
„To je proti-protest?“
„Ne,“ odpovídá Marta, „ti jsou taky naši, ale už byli na vládě, teď se vracejí a jdeme společně k sídlu strany.“ Na okruhu se davy propojují a vydáváme se tedy ulicí Aleje Jerozolimske. Docházíme k náměstí s Palácem kultury a vědy, kde se pochod pomalu zpomaluje, až se úplně zastaví. Marta mi mezitím přibližuje politickou situaci v Polsku. Říká, že 10. každého měsíce prochází Varšavou upomínkový průvod, modlící se za Lecha Kaczynského. Je to asi tisíc osob, ale město zařizuje bezpečnostní barikády a ochranu pro průvod. Marta vysvětluje, že to město stojí půl milionu euro. Ujišťuji se, že jsem správně rozuměla každý měsíc. Marta potvrzuje.
Pochod se začíná zase dávat do pohybu, před sebou vidíme v davu některé protestující pouštět dýmovnice. Marta říká, že se policie v podobných protivládních protestech snaží eskalovat napětí, aby mohla zatýkat. Nedokážu si představit, jak, ale jelikož o tomto nic víc nevím, neodporuji. Za chvíli vpravo od nás opravdu vidíme shluk osob kolem policie, která se snaží odvléct nějakou osobu k policejním autům. Dav kolem ní vše natačí a ozývá se „Policie, provokace“.
Čekala bych, že s přibývajícím časem se bude dav unavovat. Ve skutečnosti je tomu naopak. Čím více se blížíme k sídlu strany Právo a spravedlnost, tím více se skanduje. „Chceme světské zákony, ne katolické“, „Chceme lékaře, ne faráře“. Dorazíme před sídlo strany, kde je už postavené podium. Jedna z organizátorů opakuje důvody pro pochod, pak si bere slovo další a říká: „Vy nevíte, co to je Polsko. To my víme, co to je láska k bližnímu, to my víme, co je to lidskost. Vy jste na tuto pravdu zapomněli.“ Pak další říká: „Vy na základě své víry rozhodujete, co je pro nás dobré. My ženy máme právo se rozhodovat o svém těle. Pro vás je žena jen bezhodnotnou masou, bez rozumu, bez práva se rozhodovat sama o sobě. Ty ani nevylezeš ven, ty nás neznáš, ty se nás bojíš.“
Pak je dán prostor lidem z davu, aby se vyjádřili. Mluví Nina, ale pak si slovo bere i Jane Donelly.
„Chci vám ukázat svou solidaritu. V Irsku teď bojujeme stejnou bitvu jako vy. V naší ústavě máme vepsaný zákaz potratů za jakýchkoliv okolností, i když je těhotenství výsledek znásilnění, i když je znásilněná ještě sama dítě, i když je plod postižený a ví se, že umře krátce po narození. Je to katolicky inspirovaný zákaz potratů v Irsku… Nenechte je dojít tak daleko v Polsku!“
Jako další mluví Victoria Guggenheim: „Přicházím se zpávou solidarity z Británie. Nutit ženy donášet deformované plody je akt mučení. Nenechte fanatiky vyhrát. Držte vašeho Boha pryč od našich gonád, držte Ježíše dál od našich genitálií, držte své růžence dál od našich vaječníků.“
Mezitím s Martou najdeme transparent konference. Za dvacet minut Nina zavelí k odchodu, poprosí Martu, se kterou se rychle seznámí, aby nás pomohla vyvést z davu směrem k metru. Následuji za Martou, když mi na ramenou přistanou něčí ruce. Natočím se a chlapík za mnou se usměje: „Ahoj, já jsem Dave.“ Poznávám ho z fotek, jedná se o Davida Silvermana, předsedu Amerických ateistů.* Podávám mu ruku přes rameno a představuji se. Vymotáváme se, až konečně se dostaneme k zastávce metra a vracíme do hotelu.
Dáváme společnou večeři, kdy se Michael marně snaží si v polské restauraci objednat něco veganského. Seznamujeme se a komentujeme, že takový začátek konference jsme ještě nezažili.
Pokračování zde.
* Jelikož se konference udála před skandálem z 12. 4. 2018, kdy byl David Silverman výborem zbaven funkce kvůli sexuálním napadení a finančním podvodům, není kauza v zúčastněném pozorování reflektována.
Fotografie: autorka.