V pražském kostele zní esperanto – jediný umělý jazyk schválený římskokatolickou církví

V pražském kostele zní esperanto – jediný umělý jazyk schválený římskokatolickou církví

Pestrou plejádu cizojazyčných římskokatolických mší svatých v Praze už rok doplňuje jazyk, který nepatří žádnému etniku – esperanto. Jedná se o jediný plánovitě vytvořený jazyk, který Svatý stolec uznal za jazyk liturgický. Mše svaté v kostele sv. Pankráce nedaleko Vyšehradu lákají nejen katolické esperantisty, ale i ateisty, kteří bohoslužbu vnímají jako příležitost ke vzájemnému setkávání.

En la nomo de la Patro kaj de la Filo kaj de la Sankta Spirito. Amen.“ Znamením kříže zahajuje mši svatou známý psychiatr a spisovatel Max Kašparů. Je řeckokatolickým knězem, esperantské mše ale slouží v západním, „římskokatolickém“ ritu. Esperantu se věnuje už několik let a jeden rok od září 2014 do září 2015 byl předsedou Katolické sekce Českého esperantského svazu, která je zároveň národní částí Mezinárodního sdružení katolických esperantistů. Esperantské mše v Praze sloužívá přibližně jednou za čtyři měsíce.

 

Do kostela sv. Pankráce ve středu 28. února dorazila necelá třicítka zájemců. Slovo „zájemce“ zní v případě bohoslužby zvláštně, ale slovo „věřící“ napsat nelze. A „katolík“ už vůbec ne. „Já jsem sice pokřtěná, ale jsem nevěřící. Ale naprosto mě okouzluje jednak prostředí kostela, jednak to setkání lidí. Sejdeme se, porozumíme si a vidíme, že se máme rádi,“ vysvětluje důvod své návštěvy místopředsedkyně Českého esperantského svazu Leonarda Chaloupková. A přidává se další z účastníků Miroslav Hruška, který na mši neváhal dorazit až z Brna: „Ten důvod, proč jsem přijel, byla především možnost setkání s lidmi. Nejsem praktikující věřící, obecně nemám ke katolické víře a ke křesťanství vztah, mám svou vlastní víru, ale respektuji křesťanskou víru jako součást české historie. Vnímám pozitivně, že Max Kašparů má snahu dělat mše svaté v esperantu.“ Mezi dalšími účastníky pak byli i protestanté. Praktikujících katolíků tak byla jen část.

Esperantisté počin Maxe Kašparů vnímají pozitivně i kvůli tomu, že může pomoct k propagaci esperanta. Příští esperantská mše svatá v kostele sv. Pankráce na Praze 4 se plánuje na červen. Ještě předtím ale esperanto zazní v květnu na Svatém Hostýně v rámci celorepublikového setkání českých katolických esperantistů, na které tradičně přijíždějí i hosté ze zahraničí.

Vlajka IKUE

Liturgického schválení se esperantu dostalo v roce 1990. V dekretu vydaném Kongregací pro bohoslužbu a svátosti se píše, že esperanto sice nesplňuje všechny podmínky, pro to, aby se stalo plnohodnotným liturgickým jazykem, protože jím nemluví žádný národ. Ale z pastoračních důvodů se jeho užívání povoluje při mších svatých sloužených během esperantských setkání jak mezinárodních, tak národních. Tyto mše svaté ale nesmí nahradit pravidelné bohoslužby na farnostech. Liturgické texty pak musí schválit Svatý stolec. K tomu došlo ještě téhož roku.

Přízni nejvyšších míst římskokatolické církve se ale esperanto těší prakticky od svého počátku. První učebnici esperanta vydal Ludvík Lazar Zamenhof v roce 1887 s cílem povzbudit mírové soužití národů po celém světě. Už v roce 1906 papež Pius X. požehnal kongres Mezinárodního sdružení katolických esperantistů (Internacia Katolika Unuiĝo Esperantista, IKUE). 

V roce 1977 se podobný kongres uskutečnil v polské Čenstochové. Papež Pavel VI. tehdejšímu polskému kardinálovi povolil na kongresu sloužit mši svatou v esperantu. Oním kardinálem nebyl nikdo jiný než Karol Wojtyła, budoucí papež Jan Pavel II. Jen souhrou nešťastných náhod nemohl nakonec kardinál Wojtyła na kongres dorazit.

Karol Wojtyła, už jako papež Jan Pavel II., v roce 1994 zařadil esperanto mezi jazyky, kterými říkal požehnání Urbi et Orbi. 

Účastníci bohoslužby mají k dispozici text esperantské mše.

 

V této tradici přes počáteční váhání pokračoval i jeho nástupce Benedikt XVI. Papež František mnohojazyčná požehnání zrušil, ale dodnes na svatopetrské náměstí chodí esperantisté s výraznými panely s písmeny, které dohromady dávají slovo „ESPERANTO“. Držení těchto panelů je v esperantském prostředí považováno za čest.

Aktivním esperantistou byl ve svém mládí i kardinál Miloslav Vlk. I když se v pozdějším věku esperantu aktivně nevěnoval, i nadále ho podporoval. Přijal čestné členství jak v IKUE, tak i v České esperantské mládeži. Navštívil i Mezinárodní kongres esperantské mládeže, který se v roce 2009 pořádal v Liberci. Tento kongres je každoroční nejdůležitější mládežnickou akcí v esperantském hnutí a koná se pokaždé v jiné zemi. I během libereckého kongresu se konala mše svatá v esperantu, a jak tenkrát kardinál Vlk řekl médiím, bylo to poprvé, co on osobně sloužil mši svatou v esperantu.

České katolické esperantské hnutí má bohatou historii. Za dob normalizace se v Herborticích na Ústeckoorlicku každoročně pořádaly katolické esperantské tábory. Tradičně na ně jezdili převážně mladí lidé z několika zemí a samozřejmostí byly i tajně konané mše svaté – pochopitelně v esperantu. To se ale stalo trnem v oku komunistickému režimu. V roce 1977 se tábor konal podeváté – jeho běh ale ukončil zásah Státní bezpečnosti. Jeho vedoucí Miloslav Šváček pak byl souzen za maření státního dozoru nad církví. Jen díky silnému mezinárodnímu tlaku odešel od soudu „jen“ s podmíněným trestem.

Konání katolických esperantských táborů se na řadu let obnovilo až po revoluci, a to v Sebranicích u Litomyšle. Tradičními hosty – a celebranty táborových mší v esperantu – byli i biskupové jako například Karel Otčenášek nebo Josef Hrdlička. Vedení táborů i celé Katolické sekce Českého esperantského svazu se opět ujal Miloslav Šváček, který v letech 2003–2012 působil i jako předseda celého IKUE. Ve vedení české části ho na rok, jak už bylo zmíněno, vystřídal Max Kašparů. Ten ale musel rezignovat, protože se stal členem Rady České televize, a na předsednický post se tak zase vrátil Miloslav Šváček. Pod jeho vedením patří katoličtí esperantisté – v českém i celosvětovém měřítku – k nejaktivnějším uskupením v celém esperantském hnutí.

 

Foto: Autor

 

Související články:

Petr Chrdle, „Ludvík Lazar Zamenhof: Jazyky a spiritualita” (zde)

Ruth J. Weiniger, „Od hilelismu k homaranismu“ (Dingir 4/2013)



%d blogerům se to líbí: