Trochu promarněná příležitost: minisérie „Waco“ je skvělá, ale…

Trochu promarněná příležitost: minisérie „Waco“ je skvělá, ale…

Kolegyně Helena Exnerová napsala hezkou a výstižnou recenzi šestidílné série Waco (Paramount Network, 2018), pojednávající o tragických posledních dějích ve společenství davidiánů, které probíhaly právě před 25 lety. Je k přečtení zde. Souhlasím s výsledkem jejího pozorování, že příběh je postaven na dvou kladných hrdinech v nepřátelských táborech, jen si myslím, že na druhé straně barikády stojí v podobné pozici jako vyjednavač Noesner spíš davidián Thibodeau než vůdce Koresh. To je také naznačeno faktem, že scénář filmové série čerpal ze vzpomínkových knih právě Noesnera a Thibodeaua.[1]

A autoři scénáře John Erick Dowdle a Drew Dowdle četli tyto knihy a jistě i mnoho jiných knih opravdu pečlivě. Na mnoha místech je ze slov hrdinů patrné, že autoři znají řadu detailů, které už ani nemohli nebo nechtěli divákovi předat či vysvětlit a které ponechávají jen v narážkách.[2] Tato znalost pro mě byla prvním příjemným překvapením. Druhým pak to, že dílo není o davidiánech (a nelibuje si proto ve zvláštnostech jejich věrouky ani životního stylu), ale o zápasu davidiánů s agenty ATF a FBI. Série tedy divákovi neříká: „Podívejte se, jak bizarní a strašnou sektou davidiáni byli“, ale spíš ukazuje tragiku nedorozumění a beznadějné míjení dvou světů (tak dílu ostatně rozumí i kolegyně Exnerová). Tento sympatický posun ohniska ovšem způsobuje, že děj sleduje skoro celý první díl jinou akci ATF, která s davidiáni souvisí jen velmi vzdáleně.

Davidiáni jsou vykresleni opravdu věrohodně a například scéna se zmrzlinou, kterou tajně jedl Koreshův syn Cyrus (kolem 17. minuty II. dílu), velmi dobře ukazuje skutečně podmanivý způsob Koreshova jednání s lidmi. Věrohodně působí i přímočarost Davida Koreshe (ona fascinující absence pochybností o sobě) i důsledky Nového světla (nového Koreshova zjevení) na příslušníky komunity, jak se to projevilo například v zápasu žen, matek Davidových dětí, o lásku Davida i o lásku jejich manželů. Nemohu posoudit, zda se v komunitě vyskytova­ly pochybnosti o Davidu Koreshovi v té míře, v jaké to film naznačuje, ale je to možné. Spíše se ovšem zdá, že vykreslenou míru a hloubku pochybností davidiánů poněkud zkreslila Thibodeauova optika (Thibodeau jistě pochybnosti měl).

Velká škoda ovšem je, že se ze scénáře do značné míry ztratily náboženské motivace davidiánů (na to také již poukázala kolegyně Exnerová). Přitom přesvědčení davidiánů, že bojují v apokalyptické bitvě proti silám antikrista, je pro pochopení jejich jednání naprosto zásadní a klíčové. V takové bitvě totiž mohou padnout, ale nemohou ji prohrát, protože i jejich mučednictví (a právě mučednictví) je tím největším vítězstvím. Bez této vůdčí myšlenky se jednání davidiánů ve filmu zdá být poněkud slabě motivované – jako kdyby jen netrpělivě čekali na to, až David Koresh sepíše výklad páté pečeti… Ano, motiv páté pečeti byl jistě přítomný a důležitý, ale nikoliv rozhodující.

To, že se ve filmu ztratilo mnoho z náboženské motivace davidiánů, je pro nás religionisty smutné a pro nás všechny trochu zavádějící, ale docela pochopitelné: autoři filmu museli děj zjednodušit a vést ho hlavně po linii zápasu mezi davidiány a agenty. Ale toto zjednodušení je příliš velké: strana agentů je totiž téměř démonizována. Je líčena jako veskrze falešná (viz například žena, která má na starosti PR v cca 22. minutě II. dílu) a vyniká v ní mravní a citová oploštěnost agentů. Také kontrast mezi prohnaností agentů a upřímností davidiánů (například ve 32.–33. minutě II. dílu) je až zarážejícím způsobem vyhrocen. Jistě, obě operace (jak agentů ATF 28. února, tak agentů FBI 19. dubna 1993) byly neuvěřitelně zpackané a odhalily sklon ozbrojených složek ke snaze o násilná, konfrontační řešení a jejich necitlivost k náboženskému rozměru života, ale tak negativní vylíčení si protidavidiánská strana – podle mého soudu – přece jen nezasloužila.

Beletristické knihy a filmy, v nichž vystupují nová náboženská hnutí, zpravidla vypovídají daleko víc o tom, co si jejich tvůrci myslí o „sektách“, než o samotných dotčených společenstvích. Jejich vylíčení bohužel často zřetelně odhaluje na straně tvůrců nepochopení, předsudky a stereotypy, jimiž jsou zatíženi. Minisérie „Waco“ v jedné věci tento nešťastný, ale obvyklý model překračuje: davidiáni v ní nejsou stvůry, roboti ani zombie, ale skuteční živí lidé. Tento pokus o navrácení lidskosti těm, kteří stáli před 25 lety na „sektářské“ straně barikády, je zajisté záslužný a už jenom kvůli němu stojí minisérie za vidění. Je jen škoda, že „polidštění“ Davida Koreshe a jeho stoupenců nezvládli tvůrci jinak než za cenu totální degradace těch, kdo tehdy stáli na „naší“ straně barikády. Jako kdyby těch opravdových, nefilmových selhání ozbrojených agentů nebylo tehdy ve skutečnosti až dost.

 

K dalšímu čtení: kapitola o davidiánech a jejich konfliktu z knihy Zdeňka Vojtíška Nová náboženská hnutí a kolektivní násilí (Brno, 2009) s mnoha odkazy na odbornou literaturu je zde.

Související článek: “Seriál Waco (2018) – příběh tragického střetu dvou světů” je zde.

Náhledový obrázek je vzat z minisérie Waco.

[1] Jedná se o knihy: David Thibodeau and Leon Whiteson: Waco: A Survivor´s Story, Hachette Books 2018, první vydání 1999, a Gary Noesner: Stalling for Time: My Life as na FBI Hostage Negotiator, Random House, první vydání 2010.

[2] Příkladem mohou být slova o tom, že děti davidiánů jsou zneužívany, která podle dokumentu (v VI. dílu na konci 19. minuty) přesvědčila generální prokurátorku Janet Renoovou ke svolení s útokem FBI. To odpovídá velmi přesně.