Nenápadná útlá knížečka obohatila začátkem roku známou edici Pro Oriente, v níž nakladatelství Pavla Mervarta uvádí na český trh zásadní literaturu křesťanského Východu. Tento drobný ediční počin je ovšem poněkud specifický. Výklad se sice týká křesťanství, ale předpokládanou cílovou skupinou čtenářů, pro kterou autor svůj text již před více než dvaceti lety vytvořil, jsou hlavně muslimští zájemci o dějiny v jejich zemích minoritního bratrského náboženství.
Z toho plyne hlavní přínos i hlavní slabiny celé práce. Pro bin Talála není pochopitelně křesťanství tradicí, ve které by sám byl „doma“, pročež jsou jeho interpretace často poněkud svojské. Některé v rámci křesťanství historicky podstatné souvislosti buď zcela pomíjí, nebo je považuje za spíše nedůležité (např. spor o filioque, s. 33); jiné otázky, pro znalce církevních dějin možná marginální, pro muslimského čtenáře snad zajímavé, pak samozřejmě podtrhuje více, než jsme zvyklí. Poučený západní čtenář bude tedy přistupovat s opatrností vyjádřenou pravidlem: „pokud je autor nepřesný v tom, čemu dobře rozumím, může být nepřesný i tam, kde se plně neorientuji“. Proto se ediční tým rozhodl doplnit knihu nepříliš obsáhlým, ale zato hutným poznámkovým aparátem, v němž erudovaně vysvětluje a doplňuje sporná místa.
Po obecných úvodních pasážích (nikájské vyznání, christologické spory, obrazoborecké spory, velké schizma apod.) následuje těžiště bin Találovy práce, zejména o vlivu islámu na křesťanství a o jeho rozšířených blízkovýchodních podobách (melchité, maronité, koptové ad.). Autor projevuje značně liberální přístup k tématu, když si dovolí např. i odsoudit restriktivní historické podoby uplatňování dhimmy (s. 60), či když poukazuje na významný vliv křesťanů při transpozici antické vzdělanosti do arabského světa (s. 61) nebo při genezi moderního arabského tisku (s. 84). Zajímavou kapitolu tvoří i historie arabského protestantismu, u nás tak málo tematizovaná.
Princ Hassan bin Talál je členem jordánské královské rodiny, patří tedy do rodu Hášimovců, kterým je tradičně přiznáván příbuzenský vztah k samotnému proroku Muhammadovi. Princ Hassan studoval jak v rodném Ammánu, tak na západních učilištích (vč. např. Oxfordské univerzity) a je členem řady výzkumných i humanitárních organizací i držitelem dnes již více než dvou desítek čestných doktorátů. Proslul zejména svým angažovaným zájmem na poli mezináboženského dialogu – čehož dokladem je právě i předkládaná publikace, kromě níž je též autorem knih Palestinian Self-Determination (1981) a To Be a Muslim: Islam, Peace, and Democracy (2003).
Hassanova práce svědčí o jeho upřímné touze a snad i snaze o dorozumění na Blízkém východě, mezi řádky můžeme cítit přesvědčení, že život víry jeho křesťanských sousedů je zároveň branou k porozumění hodnotám Západu, kterými už kdysi pomáhali obohacovat arabský svět (srov. s. 84n.); branou, kterou by nebylo moudré dopustit uzavřít. Princ Hassan bin Talál publikoval poprvé svou práci roku 1995, v době, která rozhodně nebyla klidná, ale kdy ještě zdaleka nebylo možno tušit, jakými otřesy si v budoucnu projde blízkovýchodní společnost a v ní zejména křesťanské komunity. České vydání knihy Křesťanství v arabském světě zpřístupňuje našim čtenářům svědectví o naději, která snad nebyla ještě úplně uhašena a o níž se bude moci blízkovýchodní civilizace snad opřít i po překonání krizí, kterými v současnosti prochází. Z toho důvodu můžeme považovat tento ediční počin právě v současné době za rozhodně nikoli nadbytečný.
El Hassan bin Talál: Křesťanství v arabském světě, Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2018, 103 s.