Minulý víkend přinesl zájemcům o amatérské divadlo tradiční festivalovou přehlídku Lounské divadlení, která proběhla ve dnech 8. – 11. března 2018 v Divadle Jaroslava Vrchlického v Lounech (jednalo se již o 14. ročník). Hlavní cenu si odnesl Divadelní klub Jirásek z České Lípy za skutečně vynikající, dá se snad říci mysterijní hru, která si určitě zaslouží, aby nezapadla a neušla pozornosti našich čtenářů. Její nejbližší repríza se chystá na 9. dubna do Litoměřic.
Verše citované v nadpisu otevírají v chórové promluvě drama Legenda o lesích a lidech, které na letošním Lounském divadlení uvedl soubor Divadelní klub Jirásek Česká Lípa.
Autorské dílo Františka Zborníka volně navazuje na slavnou „Bjørndalovskou trilogii“ norského spisovatele Trygve Gulbranssena Věčně zpívají lesy, Vane vítr z hor a Není jiné cesty. Představení je dokresleno působivou hudbou, kterou složil přímo pro soubor ředitel českolipské základní umělecké školy Marek Kučera a nahrál tamní orchestr.
Příběh je zasazen do prostředí drsného severu, kde lidé neustále bojují s mrazem a neúrodou. Lidská obydlí obklopují hluboké lesy a nebezpečné hory. Podmanivá atmosféra je od první chvíle naprosto strhující, herecký tým je obdivuhodně sehraný, i přes vysoký počet aktivních herců (na jevišti se jich celkem pohybuje 19) se hře daří udržet harmonický tvar a diváka zcela pohltit.
Chór, který představuje temné norské lesy, hraje vyváženě a doprovází děj minimalistickými symbolickými gesty i poetickými a zpěvnými pasážemi. Daří se mu tak nechat gulbranssenovské zpívající lesy skutečně ožít před diváckýma očima a uprostřed těchto stylizovaných lesů se odehrává příběh statkáře Daga z Medvědího dolu. Je to příběh o nenávisti, zatvrzelosti i touze po pomstě, kvůli kterým umírali Dagovi nejbližší. Z rodinného prokletí ho nakonec vysvobodí až jeho syn.
František Zborník svou adaptaci sám i citlivě režíroval a dokázal vytvořit velmi kompaktní představení, které dovede provazovat dějovou linku s účinnými symbolickými vstupy. Celý příběh je iluzivní již tím, že se vlastně neodehrává. Scéna je pojata jako prostor vzpomínek stárnoucího Daga, který se přišel svěřit faráři, a výkon celého ansámblu je tedy jen retrospektivní vzpomínkou, která existuje pouze v Dagově hlavě. Proto se tu tak přirozeně může setkávat realita se symbolem, vzpomínka s emocí. Realita, která by měla být současná vnímajícímu diváku, je až na několik vstupů vykázána do kouta, kde u stolu posedává farář se starým Dagem a naslouchá jeho zpovědi.
Postava faráře na první pohled nemá se samotným dějem mnoho společného – farář se v dějové lince nikdy neobjeví, je vlastně po celou dobu pouze pozorným divákem, respektive posluchačem. Jeho přítomnost má však zjevně hlubší smysl. Tím, že se Dagův život promítá právě před vnitřním zrakem sluhy Božího, ustupuje děj do pozadí před vyššími idejemi. Dagův životní zápas i jeho selhání jsou bytostně lidskou hrou, věčným konfliktem strachu a tvrdosti srdce, pomsty a milosti, viny a neschopnosti odpustit. A právě postava faráře, který je vykreslen sám jako složitá povaha, tápající a se spletitým vztahem ke svému Pánu i svému okolí, podtrhuje skutečnou lidskost Dagova vlastního boje sama se sebou.
Temné symboly, které mohou být čteny jako reálné hrozby, ale i jako Dagovi vnitřní démoni, např. jedenkrát stínově naznačená přítomnost hrozivého medvěda v horách, podtrhují ponurou atmosféru příběhu. Atmosféru, která může být trýznivá mnohem více pro Dagovo vlastní prožívání než pro lid z jeho kraje a jeho příběhu. Právě díky tomu se Františku Zborníkovi podařilo vytvořit obraz, který se neomezuje na vyprávění novověké severské ságy, ale odehrává se před zraky diváků jako silný lidský příběh, který by se mohl stát kdykoliv, kdekoliv a hlavně komukoliv.
Tento efekt podporuje i řada dobře zpracovaných běžných momentů ze života. Zapojení takového množství herců umožnilo režii zachytit vývoj některých postav v čase – tak se například starý Dag setkává sám se sebou v těle mladšího herce na jedné scéně, ale ani na chvíli nevytvoří v divákovi dojem, že se nejedná o jedno tělo. Výborně doprovází děj symbolické znaky, které jednoduchým gestem sdělují divákovi nejzávažnější skutečnosti, např. když chór odhodí na zem několik kamínků, naznačí tím, že postava právě zemřela při horském závalu, nebo když postava v okamžiku smrti odnese své boty na okraj forbíny, kde se v průběhu hry takto dlouhou řadou naprosto civilních předmětů jakoby zhmotňuje generační prokletí Bjørndalova rodu.
Katarze díla se opírá o markovskou evangelní aluzi, jež uzavírá linii naznačenou úvodními verši. „Je psáno: hledejte Člověka, toho Ukřižovaného!“ Dag mladší je zde viditelně kristovskou postavou, která ve finále odchází do obávaných hor s veškerou pokorou a láskou, jakoby s vědomím, že nakonec stejně musí zemřít za své lidi. A právě proto se jako Zmrtvýchvstalý po vykonání této smírčí oběti svým blízkým navrací živý – tento paschální motiv je zvláště působivě ilustrován roztrháním smlouvy jeho otcem, Dagem starším. Čas „Staré smlouvy“ je zde u konce. Vinu ulpívající na rodu po generace přemáhá milosrdenství. Mladý člověk nakonec nachází Člověka pro sebe, své bližní i celou krajinu.
František Zborník: Legenda o lesích a lidech, DK Jirásek Česká Lípa.
Text je upravenou variantou recenze, kterou autor sepsal přímo po představení pro festivalový bulletin Zrcadlení Lounského divadlení. Pro více informací viz dkjirasek.eu.