Přítomnost islámu a jeho vyznavačů v naší vlasti je rozsáhlým, a vzhledem k neustálým veřejným polemikám asi i nejprestižnějším badatelským polem pro různé obory od kulturní antropologie, přes sociologii, mediální či strategická studia, politologii, až po religionistickou syntézu. I na stránkách Dingiru se za poslední roky objevila celá řada recenzí na islamistické a příbuzné publikace a zdá se, že nakladatelství budou nové a nové chrlit ještě dlouhý čas, aniž by se téma vyčerpalo.
I když by bylo vhodné si „dát pauzu“ a přenechat na chvíli zadní stránky našeho časopisu i jistě zajímavým publikacím ze zcela jiné oblasti, dovolil bych si ještě zmínit titul, který může fungovat – právě svým zacílením i rozsahem – jako určitý souhrn zmíněných badatelských záměrů. Skutečně impozantně působící publikace Muslimové v Česku, kterou sestavil pro českého čtenáře sociolog PhDr. Daniel Topinka, Ph.D., zahrnuje po tři léta sbírané studie patnácti vědců z různých působišť i oborů.
Vzhledem k tomu, že obsahuje skutečně výstupy rozsáhlého výzkumu, nejedná se o četbu lehkou, a to ani odhlédneme-li od gramáže papíru a poněkud nepohodlného formátu. Sazba textu není příliš přehledná a působí bohužel dojmem, že bylo třeba rychle publikovat výstupy, spíše než že by se snažila čtenáři předat informace dobře strukturovaným stylem ulehčujícím rychlé zorientování v textu a základních výsledcích výzkumu. Překvapuje to zejména vzhledem ke dvoubarevnému tisku (nelze tedy předpokládat snahu nakladatele na vnitřním zpracování knihy šetřit).
Ovšem množství informací, které kniha přináší a v nichž se čtenář musí zorientovat, je skutečně úctyhodné. Práce je rozčleněna do čtyř hlavních částí podle perspektiv výzkumu přítomnosti islámu v České republice. První část mapuje její podobu po Sametové revoluci, zejména ze sociologické perspektivy. Na mnoha grafech může čtenář postupně projít výsledky sčítání lidu a zjistit, co říkají o vývoji muslimské komunity v ČR. Jiná část předkládá podrobné informace o muslimských „sakrálních prostorách“ na našem území, a to nejen modlitebnách, mešitách, ale též např. hřbitovech. Prostor je věnován i nejviditelnějším kauzám, jejichž prostřednictvím postupně přítomnost islámu u nás vstupovala do mediálního diskursu.
Nejrozsáhlejší, druhá část (rozkládá se v rozpětí stran 85–225) zahrnuje 11 studií na jednotlivé dílčí tematiky vztahu komunity a státního aparátu. Velkým tématem je konceptualizace muslimů a islámu v různých perspektivách (v perspektivě expertů, státní správy, neziskových organizací…). Mezi další důležité otázky patří např. registrace II. stupně Ústředí muslimských obcí (diskusi shrnuje Tomáš Janků na s. 85–92) nebo zahrnutí muslimských i protimuslimských skupin do zpráv bezpečnostních složek (Lenka Linhartová na s. 174–182). Seznámíme se také s tématem, kterému věnují religionisté pozornost již řadu let i v jiných zemích Visegrádské čtyřky: s obrazem islámu v učebnicích základních škol (s. 202–213).
Za pozornost stojí zejména třetí část publikace (s. 229–295), která je věnována mediálnímu obrazu islámu a veřejnému diskursu vůbec. Tři zde přítomné studie se zdaleka nevyčerpávají jen na analýze dat z nejznámějších mediálních kauz, ale přinášejí i podrobné analýzy akceptace pobytu muslimů v českém veřejném prostoru nebo obsahovou analýzu vybraných médií.
Čtvrtá část nechává nepřímo promluvit i samotné muslimy. Krom analýzy tiskových materiálů muslimských obcí zde nalezneme i výsledky anket mezi muslimy, které zahrnují nejrůznější oblasti života ve státě i ve víře (otázku konvertitů, smíšených manželství, vztahu ke psům, samozřejmé též intenzity vlastní náboženské praxe a mnoho dalších). Podobně zacílená, ovšem v širším kontextu celé arabské komunity, je i část studie Jany Gombárové (Karolinum, 2017).
Jak již bylo ř
ečeno, to, že se kniha profiluje spíše jako výstup dlouhodobého a mnohovrstevnatého vědeckého záměru, ji předurčuje k jiným možnostem využití než co čtivo do ranní tramvaje. Jednotlivé práce obsahují kvantum dat a vyžadují pečlivé studium, kniha tedy bude u zájemců trávit rozhodně více času v příruční knihovně či na pracovním stole než na nočním stolku. Ovšem neměla by rozhodně chybět v solidní religionistické knihovně, ať osobní, ať veřejné. Může poskytnout též celou řadu důležitého materiálu i kolegům z jiných odvětví bádání, budou-li se zajímat o strukturu a historii islámské přítomnosti v moderní České republice.
V neposlední řadě ale musíme zdůraznit, že může být cenným zdrojem ověřených informací i pro čtenáře z oborů, které nemají akademické ambice, zejména např. pro úředníky, žurnalisty, policisty a další skupiny, které chtějí o islámu informovat, či by o něm měly být spolehlivě informovány samy. Nechť se čtenář nenechá odradit očividnou náročností předkládané práce – není nutné ji číst jako román, – a pak v ní shledá užitečnou příručku, z níž bude moci čerpat základní znalosti a solidní přehled o tematice, která bude naší veřejnou diskusí jistě cloumat ještě dlouhou dobu.
Daniel Topinka (ed.): Muslimové v Česku. Etablování muslimů a islámu na veřejnosti, Brno: Barrister & Principal, 2016, 472 s.
Vyšlo v časopise Dingir 4/2017 (objednat zde).