Autor celé řady publikací z oblasti studia netradiční religiozity vydal na konci minulého roku svou další knihu. Nese název Nová náboženství a násilí. Doc. Zdeněk Vojtíšek ji předkládá (s. 9) jako navázání na předchozí monografii s podobným názvem Nová náboženská hnutí a kolektivní násilí (Brno: L. Marek 2009). Nicméně spíše než o pokračování jde o její přepracování. Nový text je čtivější i stručnější. Přesto jsou zde představena i hnutí, která ve starší knize chyběla (např. sbor Filadelfia ve Švédsku, Velké bílé bratrstvo na Ukrajině, Národ Jahveho v USA aj.) Co se těch, o nichž původní kniha již pojednávala, autor uvádí, že nový text je „doplněn o nová fakta i nové pohledy, ověřen s využitím nových zdrojů a někde i opraven“ (tamt.). Jen je škoda, že autor čtenáři jeho dřívější práce neulehčil při hledání těchto úprav. Novou publikaci na rozdíl od předchozí odborné studie autor sám řadí do žánru populárně odborné literatury, čemuž způsob zpracování dobře odpovídá, byť výběrem citovaných pramenů a bohatým poznámkovým aparátem je více zdůrazněn onen odborný aspekt.
Samotné téma knihy také není jen akademické. Základní autorovou tezí je, že tragické události, k nimž občas v souvislosti s působením nových náboženských hnutí (NNH) dochází, jsou výsledkem interakce mezi nimi a většinovou společností. Přičemž dobrá znalost toho, jak to v některých hnutích chodí (charismatizace vůdce, černobílé vidění světa, očekávání či přímo přivolávání dějinného zlomu apod.) může napomoci zúčastněným aktérům (rodinným příslušníkům, sociálním pracovníkům, pedagogům, policii atd.) zvládnout situaci tak, aby ke zbytečnému násilí (v jeho různých podobách) nedocházelo. Přispět k tomuto je zjevným cílem celé dosavadní odborné a popularizační činnosti Z. Vojtíška a platí to i o jeho nové knize.
Ta má ovšem poněkud širší záběr, než napovídá název, byť i definice násilí, s níž autor pracuje, je dosti široká: „činnosti, které způsobují zranění“ (s. 26). Snad více by šíři problematiky, jež je předmětem této monografie, vyhovoval název „NNH v konfliktu se společností“, jelikož právě o to zde jde, nikoliv jen o násilí v úzkém slova smyslu, které se, jak Z. Vojtíšek mnohokrát opakuje, navzdory medii živeném dojmu u NNH „vyskytuje jen výjimečně“ (s. 8).
Kniha je rozdělena do jedenácti kapitol. Každá je věnována jednomu problému, který je ilustrován na příkladu jedné či vícero náboženských skupin, většinou současných (resp. nedávných), ale rovněž takových, které byly novými náboženstvími v dřívější době (anabaptisté, starověrci). Avšak i jednotlivé kapitoly jsou mnohdy pojaté šířeji, než vymezuje jejich název. Např. hned u první pojmenované „Nová náboženská hnutí a násilí“ si kritický čtenář může položit otázku, zda právě hnutí immanuelitů (Poselství Grálu) je typickým příkladem násilí tak, jak se tomuto pojmu běžně rozumí. Případová studie je snad spíše příkladem společenského protestu.
Poněkud násilně působí i zařazení tragických událostí v neocharismatickém sboru Filadelfia ve švédském Knutby do kapitoly o rituálním násilí (kap. 11). Případ se tak, jak je zde popsán, jeví spíše jako „obyčejný“ kriminální čin s psychiatrickým pozadím než jako rituální násilí. Sbor sám navíc není samostatné NNH. ale spadá ke hnutí Slovo života, jež s oněmi událostmi nemělo nic společného. Autor jistě správně uvádí, že specifická duchovní atmosféra uvedené násilí, kterým si pastor řešil své osobní problémy, usnadnila, ale to je jiné téma, než rituální násilí. Snad by si takovýto příklad mohl vyžádat samostatnou kapitolu nazvanou např. „NNH a psychopatologie“. Ostatně sám Z. Vojtíšek píše, že „při vraždě a pokusech o vraždu v Knutby chybí i jakýkoli náznak rituální činnosti a charakteristické je v těchto případech pouze teologické zdůvodnění božím příkazem.“
Naopak přiřazení Islámského státu v kapitole „Nová náboženská hnutí a terorismus“ (10. kap.) k NNH lze považovat za zdařilý a užitečný příspěvek ke studiu této islamistické organizace. Dovolil bych si jen drobnou poznámku k charakterizování islamismu jako „politického islámu“ (rozumím-li formulaci na s. 217 správně). Snad nejde jen o slovíčkaření, když otázka nakolik je islám jako takový od politiky separovatelný, je na různých úrovních aktuálně diskutovanou otázkou.
Výše uvedené nijak neubírá na kvalitě této knižní novinky. Jistě ji lze pro její čtivost doporučit širšímu okruhu čtenářů než jen sociologům a religionistům. Ti naopak, pokud už četli zmíněnou studii Nová náboženská hnutí a kolektivní násilí, v této knize příliš nového nenaleznou (tedy vyjma nových příkladů náboženských skupin) a tato starší práce na poli odborné literatury stále zůstává povinnou četbou. Nicméně i v jejich knihovně může vedle ní nová publikace najít své místo.
Zdeněk Vojtíšek, Nová náboženství a násilí, Praha: Nakladatelství Karolinum 2017, 286 str.
Další recenze stejné knihy je zde.