Film o historii víry baháʾích v české společnosti

Film o historii víry baháʾích v české společnosti

Jako součást oslav 200. výročí narození Bahá’u’lláha (1817–1892), zakladatele víry baháʾích, připravil kolektiv autorů film „Historie Baháʾí Víry v českých zemích (období 1852–1989)“. (O oslavách jsme psali zde.) Čeští baháʾí[1] tak mají už třetí reprezentativní film. Na rozdíl od prvních dvou (jsou k dispozici zde a zde) je tento třetí nejen zdaleka nejdelší (trvá více než 27 minut), ale hlavně originální (první dva jsou přeloženy a upraveny z anglické verze). Autoři filmu zůstali ze skromnosti v anonymitě, film má vročení 2017.

Dokument popisuje první zmínky o nové víře, které pronikly do českých médií už v době bábismu, hnutí, jehož byl Bahá’u’lláh součástí a na něž jeho poselství navazuje. Byly to patrně české země (město Žatec), kde se roku 1907 vytvořila první komunita baháʾích v Rakousko-Uhersku (tvořili ji asi německy hovořící občané). Brzy poté (1913) vyšla v češtině první informativní a obsáhlá brožura o nové víře,[2] která tehdy zaujímala intelektuály především svým pacifismem.

Martha Rootová. Foto: Wikipedia.

Sjednocující, na rozum a humanitu apelující víra byla úspěšná i v meziválečném Československu, byť spíše mezi sympatizanty než oddanými vyznavači; těch bylo stále jen několik. Zásadní impuls poskytla americká novinářka a esperantistka Martha Rootová (1872–1939) tím, že si našla cestu jednak k představitelům nového státu (a usilovala u nich o to, aby se na mezinárodním poli zastali pronásledovaných baháʾích), jednak k pacifistickým intelektuálům, otevřeným náboženským alternativám, například k Pavle Moudré (1861–1940). Prostředím, kde se povědomí o víře baháʾích šířilo nejvíce, bylo společenství esperantistů.[3]

Vuk Echtner na fotografii z vyšetřovacího spisu. Zdroj: film o českých baháʾích.

Skutečně fascinující je historie několika českých baháʾích, kteří přenesli svou víru obdobím vlády komunistické strany. Poté, co jejich malé společenství na sebe možná trochu zbytečně upozornilo státní orgány, začalo jeho pronásledování. Roku 1958 bylo zatčeno několik bahá´ích a obviněno z členství v ilegální organizaci. Nejhůře byly postiženy dvě vůdčí postavy společenství, esperantisté Vuk Echtner (1905–1994) a Juliana Bendová (1898–1986): Bendová byla internována v psychiatrické léčebně a Echtner odsouzen za podvracení republiky k vězení v délce 3 a půl roku (propuštěn byl na amnestii po 22 měsících). Aktivity společenství byly zakázány, písemné materiály zabaveny a společenství pod tímto tlakem zaniklo. Jeho aktivity byly obnoveny až roku 1990, ale do tohoto období již film nezasahuje.

Film o této české historii, který připravili současní čeští baháʾí, tak není jen informativním materiálem, ale i poctou těm, kdo do české společnosti tuto víru uváděli a kdo pro ni trpěli. Autoři shromáždili množství informací, vhodně je vložili do kontextu a doplnili skvělým obrazovým materiálem z mnoha archivů. Film rozhodně stojí za vidění,[4] a to nejen sympatizantům této víry, religionistům a příznivcům religionistiky, ale také těm, kdo chtějí znát pozoruhodný segment kulturní historie české společnosti, i to, jakými nesnadnými cestami se kultura a náboženství v moderní době ubíraly.

[1] Výraz „baháʾí“ je adjektivem (přídavným jménem) nebo substantivem (podstatným jménem); v češtině se v obou případech buď skloňuje jako měkké adjektivum mužského rodu, nebo zůstává nesklonné. Čeští příslušníci víry dávají přednost nesklonné variantě, a tak tato varianta zůstává i v názvech děl, která vytvořili.

[2] Diplomová práce Aleše Prokopce „Obraz Baháʾí Víry v českých médiích“ z roku 2010 informuje o textech, které vycházely v češtině o víře baháʾích, od strany 54 dále.

[3] Film připomíná, že první polskou baháʾí byla Lidia Zamenhofová (1904–1942), dcera tvůrce esperanta L. L. Zamenhofa (1859–1917).

[4] Vytkl bych snad jen drobnost: výklad se mi nezdá vždy zcela logický. Například když čtec hovoří o reflexi nové víry ve fejetonu Jana Nerudy z roku 1873, tvrdí, že v té době nebylo v monarchii hnutí již neznámé. Toto tvrzení ale dokládá Rilkeho korespondencí, datovanou až roku 1899. V datech ani tvrzeních není chyba, ale příklad R. M. Rilkeho působí poněkud zmatečně.



%d blogerům se to líbí: