Mezi významná výročí roku 2017 zařadilo UNESCO 100 let od smrti Ludvíka Lazara Zamenhofa. A právě dnes, 15. prosince 2017, v den výročí jeho narozenin, je jistě vhodné tohoto velikána připomenout.
Jméno L. L. Zamenhofa je spojováno především s projektem mezinárodního jazyka esperanto, který se mezitím stal plnohodnotným jazykem, a právě 15. prosinec se slaví jako den esperantské literatury a kultury vůbec. Méně známé jsou však jeho dva náboženské projekty, totiž hilelismus a homaranismus, které bych rád připomenul v tomto příspěvku.
Zamenhof prožil své dětství v Bjalystoku, dnes polském městě, tehdy patřícím Ruské říši (stejně jako Varšava, kde prožil většinu svého života). Jako velmi nadaný syn učitele jazyků brzy zvládnul několik řečí, mj. i jidiš, hebrejštinu, latinu, a samozřejmě ruštinu, polštinu a němčinu. Sám tedy žádné komunikační problémy neměl. Ale viděl kolem sebe samou rasovou nenávist. Z počátku myslil, že je to zapříčiněno tím, že si jednotlivá etnika jazykově nerozuměla, proto chtěl napomoci jejich porozumění vytvořením snadno naučitelného neutrálního jazyka, a tuto myšlenku se mu podařilo realizovat.
Později si však uvědomil, že nenávist mezi jednotlivými etniky nepramení jenom z neporozumění jazykového, ale i z příslušnosti k jiným náboženstvím. V Bjalystoku žili totiž vedle sebe pravoslavní Rusové, početně nejmenší skupina, avšak s největší mocí. Dále tam byly početnější skupiny Němců – luteránů a Poláků – katolíků, avšak skoro 70 % obyvatelstva tvořili Židé – vyznavači judaismu, k nimž patřila i rodina Zamenhofova. Těch bylo sice nejvíce, ale neměli vůbec žádná občanská práva.
Zamenhof studoval medicínu v Moskvě a v té době (stejně jako později ve Varšavě) se silně zabýval židovskou otázkou. Mezi tehdejšími projekty řešení židovské otázky, asimilace a sionismem, se otec Ludvíka přikláněl jednoznačně k asimilaci, proto také poskytl svým dětem vzdělání občanské, a ne rabínské; přesto mladý Zamenhof byl zaníceným sionistou, založil sionistické kroužky ještě před Theodorem Herzlem, a hojně přispíval do židovských časopisů, zásadně pod pseudonymy. Dokonce vytvořil první gramatiku jidiš, která se dochovala, avšak kterou nevydal, a vyšla až po skoro sto letech.
Poté, co Zamenhof vydal Mezinárodní jazyk (pod pseudonymem Dr. Esperanto, což dalo až následně jeho jazyku jméno), přestal se angažovat jako funkcionář v sionistických organizacích a začal pracovat na vlastním projektu řešení židovské otázky. Ten nazval podle rabína Hilela (současník Kristův) hilelismus. Protože světové židovstvo nemělo společný jazyk, navrhl jako komunikační prostředek esperanto, a jako základ učení navrhl dodržování tří principů:
- Uznávání existence nejvyšší síly – Boha.
- Bůh vložil zákony do srdcí lidí ve formě svědomí, a to je proto nutné poslouchat.
- Je potřeba aplikovat učení Hilela. Podstata všech náboženských zákonů je: Přistupuj k lidem tak, jak chceš, aby jiní přistupovali k tobě. Vše ostatní jsou jenom lidské komentáře[1].
Zamenhof však svůj projekt nepublikoval, jen ho anonymně rozeslal „vybraným inteligentním Židům“ a výsledek se dá shrnout stručně jako naprosté nepochopení.
To odradilo Zamenhofa dále se snažit přesvědčovat Židy o vhodnosti svého řešení, myšlenky se však nevzdal. Dokonce ji rozšířil a přepracoval jako etický základ všech náboženství, který by měl být dokonce přístupný i nevěřícím. A první změnu, kterou učinil, bylo odstranění odkazu na rabína Hilela.
Od této doby (1905) už se zabývá homaranismem. Ani s tímto projektem, který představil nejprve esperantistům, však neměl příliš úspěchů. Přesto plánoval setkání hilelistů v rámci 10. světového esperantského kongresu, který se měl konat v Paříži v létě 1914 a který bylo přihlášeno 3 739 účastníků. I zde však narazil na odpor pořadatelů, kteří v žádném případě nechtěli připustit, aby bylo esperanto spojováno s jakýmikoliv náboženskými aktivitami. Zamenhof se tedy rozhodl na toto lépe připravit a svolat konferenci hilelistů – už ne v rámci příštího světového esperantského kongresu, který byl plánován na rok 1915 v Curychu, ale jako samostatnou akci, jen na něj časově navazující.
Vypukla však světová válka, a proto se už nekonal ani kongres v Paříži. Manžele Zamenhofovy zastihl začátek války na cestě do Paříže v Německu, a protože hranice s nepřátelským Ruskem byly zcela uzavřeny, vrátili se domů do Varšavy složitě přes Skandinávské země a Petrohrad, Zamenhof zlomený a nemocný. Přesto nadále pracoval na překladech do esperanta (např. v r. 1915 dokončil překlad Starého zákona) a vlastní esperantské tvorbě i na vylepšení svého projektu homaranismu (v roce 1917 vydal jeho třetí verzi). Zemřel však 14. 4. 1917, aniž se dočkal konce války.
Homaranismus v podobě, jak si ho představoval Zamenhof, odešel s ním. Jsou však náboženské organizace, které v jeho odkazu pokračují jak v mezináboženském dialogu na základě společného etického základu, tak i ve více či méně intenzivním využíváním esperanta v mezinárodních vztazích. Jako příklad mohu uvést ta náboženství, s nimiž jsem se mohl osobně setkat v jejich centrech: bahá´í (mimochodem, velkou propagátorkou nejen esperanta a homaranismu, ale i bahá´í byla dcera Zamenhofa Lidia), japonské Ómoto vzešlé z šintoismu, v Koreji vzniklý vonbulismus (také won buddhismus nebo nový buddhismus) a v neposlední řadě i Legie dobré vůle kolem Chrámu dobré vůle v brazilské Brasílii. Žádné z těchto čtyř náboženství, která pěstující vztahy s jinými vírami, nikdy nechybí ani na každoročně pořádaném Světovém esperantském kongresu.
Bližší informace je možno si poslechnout např. v archivu radia Wave.
Petr Chrdle
[1] Babylonský Talmud, Traktát Šabat, 31a