Sociolog náboženství prof. Zdeněk R. Nešpor v nedávném článku v časopise Dingir reflektoval výsledky výzkumu amerického Pewova výzkumného centra (Pew Research Center), které se týkají religiozity postkomunistických zemí. Situaci v těchto zemích, kdy „velká část obyvatelstva […] víc než kdy jindy spojuje svojí etnickou a státní příslušnost s (formálním) členstvím v etablované církvi či církvích“, nazval „východním návratem náboženství“. Dominantní církve v Rusku, Rumunsku, Srbsku i dalších zemích se vracejí do významné společenské pozice tím, že podporují a legitimují určité politické a ekonomické subjekty, které „na ně oplátkou pamatují při distribuci pozemských statků a moci“.[1]
Česká společnost se tomuto trendu „východního návratu náboženství“ vymyká, ale podle Nešpora nelze předpokládat, že „svérázným skanzenem ʻateismuʼ a necírkevních podob víry“ zůstane napořád. A tak „české církve dnes stojí nebo velmi brzy budou stát na rozcestí, budou-li pokračovat v ʻzápadníʼ cestě náboženské pluralizace a modernizace, […] nebo přikloní-li se k lákavému ʻvýchodnímu vzoruʼ“.[2]
Zatím poslední číslo „dominikánského“ časopisu Salve (1/2017), které vyšlo začátkem září s tématem “Obavy v církvi”, přineslo rozsáhlou a velmi podrobnou studii katolického teologa Martina Vaňáče. V ní autor tvrdí, že situace české římskokatolické církve „je výrazně poznamenána snahou církevních představitelů o spolupráci s politickou reprezentací státu“.[3] Na následujících 22 stranách textu a 44 stranách poznámek pak Mgr. Vaňáč ukazuje směřování kardinála Duky k „alianci trůnu a oltáře“,[4] které by prof. Nešpor snad nazval právě onou „východní cestou“. Martin Vaňáč nejprve dokládá postupné sbližování biskupa (později arcibiskupa a ještě později kardinála) Duky s prezidentem Václavem Klausem, které provázel (a možná i usnadňoval) Klausův obrat ke vstřícnějším výrokům o (římskokatolickém) náboženství, datovatelný do roku 2008. Václav Klaus se přitom vymezoval silně konzervativně (řečeno zkratkou: pro Benedikta XVI. a proti Františkovi), čímž je panu kardinálovi patrně blízký.
Také postupné sblížení Dominika kardinála Duky s prezidentem Milošem Zemanem je ve Vaňáčově článku doloženo podrobně a přesvědčivě. Toto sblížení bylo a je jistě záměrné, ale snad nejsilnější moment tohoto procesu vznikl bezděčně: kardinálem vedená bohoslužba v Lánech 20. 11. 2015 za účasti prezidenta byla naplánována dlouho dopředu, přesto vyzněla jako jednoznačná podpora prezidentovi, v té době ze všech stran ostře kritizovanému za legitimizaci postojů doc. Martina Konvičky a dalších extremistů 17. listopadu na pražském Albertově. Ke sblížení s prezidentem Zemanem sice také přispěla řada osob z okruhů jejich spolupracovníků (a Martin Vaňáč vazby těchto osob pečlivě dokumentuje), ale patrně nejdůležitější je jejich názorová blízkost, neboť oba (buď sami, nebo prostřednictvím svých spolupracovníků) podle Vaňáče čerpají „z pochybných zdrojů informací, které obsahují populistická nebo propagandistická tvrzení“.[5]
Kardinál Duka nepochybně usiluje o velmi dobré vztahy s představiteli politické moci. Teolog Vaňáč ale toto úsilí vidí negativně: „Některé vnější projevy této snahy a veřejná vystoupení však působí jako nekritické podlézání politické moci, které církvi znemožňuje její prorocké působení a v očích části veřejnosti snižuje důvěryhodnost.“[6] Je ovšem otázka, jak velká tato část je. Článek v Salve sice vzbudil mezi českými katolíky pozornost, ale Zdeněk R. Nešpor má bezpochyby pravdu, když napsal, že s některými důsledky spojení „trůnu a oltáře“ jsou nespokojeni „jen liberálové, většinou mladší a vzdělanější, prozápadně orientovaná část populace“.
Možná, že součástí této menšiny je i redaktor České televize Jiří Václavek. V úterý 19. prosince 2017 se totiž v pořadu 90’ ČT24 pana kardinála zeptal, jak se mu poslouchají lidé, kteří se zaklínají křesťanskými hodnotami, a přitom nemají s křesťanstvím nic společného. Ze způsobu, jak pan redaktor tuto otázku položil, se zdálo, že očekává spíše distanci svého hosta od účelového zacházení s křesťanským dědictvím. Kardinál Duka ale odpověděl, že slova o návratu ke křesťanským hodnotám poslouchá rád, a tento svůj postoj pak široce odůvodnil, aniž by reflektoval redaktorovo upozornění na ty, kteří jinak „nemají s křesťanstvím nic společného“.[7] Nejen tedy spojení „trůnu a oltáře“, ale i toto státotvorné spojení národní a (formální) náboženské identity ukazuje, že na „rozcestí“, o němž psal prof. Nešpor, se současný primas český vydává spíše na „Východ“.
[1] NEŠPOR, Zdeněk R., Etablované církve v české společnosti, Dingir 20 (4), 2017, s. 121.
[2] Tamtéž.
[3] VAŇÁČ, Martin, Obavy a starosti pražského arcibiskupství ve svatém roce milosrdenství, Salve 27 (1), 2017, s. 33.
[4] O tomto spojení psal i novinář MATULÍK, Rostislav, Trůn a oltář v dnešním Česku: prezidentův primas a primasův prezident, Dingir 19 (1), 2016.
[5] VAŇÁČ, Martin, Obavy a starosti pražského arcibiskupství ve svatém roce milosrdenství, Salve 27 (1), 2017, s. 54.
[6] Tamtéž.
[7] Výzvy české společnosti a katolické církve, 90’ ČT24, 19. 12. 2017, 45.–46. minuta pořadu, dostupného na URL: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11412378947-90-ct24/217411058131219.
Foto z pořadu České televize 90’ ČT24, vysílaného 19. 12. 2017