Vyšel třetí svazek Dějin katolické literatury od M. C. Putny

Večer 16. listopadu se v Knihovně Václava Havla konalo uvedení třetího svazku dějin katolické literatury. Po dílech zachycujících období 1848-1918 a 1918-1945 přichází díl věnovaný letům 1945-1989, uvedený s podtitulem Katoličtí buřiči a epigoni. Kniha vyšla v nakladatelství Torst.

Čtenářům přinášíme krátkou ukázku ze závěru knihy:

…pokud katolická literatura vyrostla z počátků triviálních, restauračních, lidovýchovných, prvoplánově sloužících mimoliterárním úkolům (viz ČKL I,2.) – tato tendence z ní také nikdy nezmizela. Celé segmenty katolického písemnictví setrvávaly nejen v názorovém, ale hlavně v uměleckém konzervatismu, setrvačnosti a epigonství. To je problém velepočetných uměleckých dědiců programu Katolické moderny od desátých až do čtyřicátých let (viz ČKL I,6), i meziválečného písemnictví, vázaného na kněžské struktury (viz ČKL II,12.), i mnoha ruralistů a regionalistů (viz ČKL II,15.), i poválečné „stříbrné“ generace básníků kolem Ivana Slavíka (22.), natož „bronzové“ generace normalizační šedé zóny (25.), ale i nejednoho z mladých „spirituálů“ osmdesátých let (30.4.). Intelektuální a umělecké špičky katolického milieu neustále volají po myšlenkové a estetické náročnosti – ale velká část katolického milieu nepřestává tíhnout ke kýči, sentimentu a apologetismu. 

Konstatování apologetické tendence se týká i katolické kritiky. Jestliže kritikové zlatého věku volali po co možná nezaujatém hodnocení básnického tvaru (viz ČKL II., 18) – kritikové a historikové komunistické éry se (dobově zcela pochopitelně!) vraceli k postojům komunitně obranným a hagiografickým – k prostému hájení toho, co je „naše“. V tomto smyslu komunistické pronásledování vrátilo českou katolickou kulturu zpátky, do fáze zdánlivě již dávno překonané. Zápolení mezi uměleckou ambicí a komunitním apologetismem je tedy dalším trvalým rysem české katolické literatury. A i toto zápolení, stejně jako zápolení mezi restaurací a romantismem, zřejmě nebude míti definitivního vítěze.

A ještě jedno stýkání a potýkání trvale působí v české katolické literatuře: mezi literaturou a teologií. Po téměř celé století je to spíše potýkání. Teologie, respektive teologicky formulovaná kritika, přistupuje k soudobé umělecké tvorbě většinou „zvnějšku“, s dogmatickými a moralistickými požadavky a přináší spíše kontroverzní „kauzy“, než pozitivní impulsy k tvorbě (viz ČKL I,2 a 6, viz ČKL II,12 a 18.1.10.). To se postupně mění až po roce 1945. Jednak teologie v souvislosti s koncilním otevřením a s celkovou změnou paradigmatu nachází víc pochopení pro moderního člověka i pro moderní umění (21.1.1..) – a jednak sama teologie mění styl a stává se zase i trochu „tvorbou“, ba „uměním“ (26.). Ba, teologie jako by začínala být tvořivější než samotná krásná literatura. Jestliže v prvních stu letech se v českém katolickém milieu rodilo mnoho silných umělců, ale pramálo silných teologů – kulturní a duchovní pohyby posledních dekád jako by přivolávaly spíše teology a náboženské myslitele (30.3.), než literáty. To však souvisí s celkovým ústupem krásné literatury z centra kulturního a duchovního dění v kontextu nejen českém, ale i celosvětovém.

Toto jsou tedy čtyři hlavní zdroje dynamiky a/nebo konfliktu české katolické kultury: většinové ambice menšiny; reformismus a restaurace; elitní estetika a komunitní apologetika; teologie a literatura. S těmito čtyřmi hybnými silami česká katolická kultura vystupuje roku 1989 z režimního područí do svobody. Jestliže ústředním tématem katolického milieu před rokem 1989 bylo zápolení s komunistickým režimem – po roce 1989 je ústředním tématem nalezení místa ve společnosti skutečně svobodné a otevřené a čím dál více multikulturní a multináboženské. Co tato nová výzva udělá se čtyřmi starými vnitřními zdroji dynamiky, respektive co tyto staré síly s novou výzvou?

Nová výzva, nová éra, nová kapitola starého příběhu české katolické literatury. Příběh rokem 1989 nekončí. Rokem 1989 však končí přítomné vypsání dějin české katolické literatury.

 

 

 



%d blogerům se to líbí: