Zaujaly mne komentáře pod nedávnou zprávou na stránkách našeho Náboženského infoservisu. Jelikož Facebook sám nepoužívám, připojuji se k této diskusi přímo zde, v rubrice Názory a komentáře.
Zpráva (zde) připomněla pět let starou kauzu, která nyní čeká na výrok Nejvyššího soudu USA. Ten se zapíše do dějin americké judikatury, a rozšíří tak seznam často velmi zajímavých (a ze vzdáleného pohledu i těžko pochopitelných) precedenčních rozhodnutí týkajících se 1. dodatku tamní ústavy. Ten garantuje jednak neupřednostňování jakéhokoliv náboženství, a tedy oddělení státu a církve (klauzule no establishment), a jednak svobodu náboženských projevů (klauzule free exercise), jakož i svobodu projevu a shromažďování obecně.
Umělecký cukrář Jack Phillips se dovolává právě oné druhé klauzule, když hájí své právo na odmítnutí zakázky na dort pro homosexuální pár, jelikož stejnopohlavní manželství odmítá jako křesťan. V diskuzi pod zprávou na FB časopisu Dingir (zde) se objevily stručné komentáře o „netolerantnosti homosexuálů“, i jeden obsáhlejší, jenž dosavadní nepravomocná rozhodnutí příslušných soudů naopak obhajuje. A právě nad argumenty v tomto komentáři se chci stručně zamyslet.
Doc. Ivan Štampach považuje za „zvláštní, že když se ve světské sféře diskriminuje kvůli rase, národnosti nebo vyznání, je to špatně, ale když se diskriminuje na základě sexuální orientace, tak by to mělo být v pořádku jen proto, že je to nábožensky motivováno.“ A pokračuje řečnickou otázkou: „Stačila by na ospravedlnění náboženská motivace, kdyby např. nějaké vyznání hlásalo, že Bůh přikazuje Židy poslat do plynu nebo třeba že evangelikálové jsou sektáři a je třeba je zakázat?“ a vše doplňuje obrázek jakéhosi páru s transparenty „Bůh nenávidí židy“ nebo „Teplouši jsou bestie“.
Na této argumentaci mi však při vší úctě k autorovi připadá nekorektní spojování osoby J. Phillipse s těmito příklady. Myslím, že v neformální logice se tomu říká straw man. Vždyť onen pekař, pokud je známo, nikde netvrdil, že se mají gayové zplynovat, ani nechce homosexualitu zakazovat, ani do výlohy svého obchůdku nevyvěsil žádnou z těch ohavných cedulí. Dokonce, jak zdůrazňuje, ani neodmítá homosexuály obsluhovat (žádná cedule s nápisem „LGBT vstup zakázán“), jen se nechce podílet na obřadu, se kterým ve svém křesťanskou vírou formovaném svědomí nesouhlasí, tím, že by pro něj vytvořil onen dort se specifickou dekorací, která se mu nelíbí. Nic víc, nic míň.
Při sledování podobných kauz si říkám, že USA a jiné západní země si tímto možná budou muset projít, ale mrzí mne (i mrazí z toho), že my, kteří už po jednu generaci žijeme ve svobodě, zapomínáme na to, co je pronásledování kvůli víře, kdo byli vězňové svědomí, jaké to bylo poslouchat jen ten jediný pravý názor, jehož odpůrci byli nálepkovaní jako nepřátelé společnosti.
Přitom odmítnutí zákazníci, a to je zásadní, zjevně neutrpěli žádnou újmu: dort si podle svých představ nechali nazdobit u konkurence. Zato věřící cukrář se připravil nejen o jeden „kšeft“, ale přišel kvůli své zásadovosti i o značnou část příjmů ze své živnosti (musel propustit polovinu zaměstnanců), hrozí mu úhrada soudních výloh a dostává výhrůžky smrtí.
Ve zprávě je citovaná jeho advokátka, která tvrdí, že v kauze jde svobodu náboženství i umělecké tvorby bez ohledu na to, co si kdo o stejnopohlavních sňatcích myslí. Sám Phillips uvádí, že si váží podpory od těch homosexuálních lidí, pro které je svoboda důležitou hodnotou. Jde o svobodu, kdy člověk není nucen vyvářet něco, co je v rozporu s jeho svědomím: svobodu křesťanského pekaře (malíře, fotografa, básníka, truhláře…) nevytvářet díla s LGBT (satanistickou, nacistickou, komunistickou, tantrickou…) symbolikou, úplně stejně jako pekaře ateistického (židovského, muslimského, novopohanského…), který ve svobodné společnosti nemůže být nucený nazdobit např. dort nápisem „Ježíš tě miluje“. Pokud je pravda, že dotyčné cukrářství upeklo dort pro psí svatbu (jak se objevilo v jednom dalším komentáři), je to opět věc svědomí dotyčného umělce či živnostníka, jaký rozdíl mezi těmito dvěma netradičními obřady sám vidí. My (máme-li stále tu výsadu žít ve svobodné společnosti) s tím můžeme souhlasit nebo nesouhlasit, můžeme se ho na to zeptat, diskutovat o tom, pohoršovat se nad tím, ale ne mu to zakazovat či přikazovat.
A nejde jen o svobodu svědomí, nýbrž i podnikání. Napříště, bude-li se chtít nějaký vychytralý živnostník zbavit svého konkurenta přes ulici, bude stačit poslat k němu někoho s objednávkou, jež je v rozporu s jeho svědomím (tedy pokud nějaké má a je silnější než strach nebo láska k penězům). S jistým mrazením mi to nějak evokuje dobu, kdy nacisté vyhlásili bojkot židovských obchodů…
Dnes jsou to pekaři, zítra to podle zcela stejné logiky budou duchovní, kteří nebudou ochotni vykonávat tyto obřady. Takže i onen zmiňovaný zákaz (jistěže nejen) evangelikálních církví je skutečně ve hře.
V diskuzi (na LGBT stránkách, které jej sdílely, zde) pod článkem (zde) o australském korespondenčním hlasování, nakolik jsem ji zaznamenal, mne zaujalo, že se nikdo přímo nepozastavil nad oním transparentem, který stoupenci homosexuálního manželství rozvinuli na mítinku svých odpůrců: „Spalte kostely!“ Čekal bych jasné distancování se od tohoto projevu nenávisti jako akce hrstky extrémistů. Ještě podivnější je to, že něco takového projde bez výraznějšího mediálního zájmu. Co by se dělo, kdyby jiní extrémisté na jiném místě vykřikovali „Spalte synagogy (mešity…)“? Možná jsem slepý, ale nevidím v tom žádný rozdíl. Akorát, že to první nás už nevzruší, a později nás pak nevzruší ani skutečně hořící kostely. Nějak se mi při této myšlence vybavuje onen vůbec ne veselý vtip o Židech a cyklistech v před-nacistickém Německu…
Na druhou stranu s Ivanem Štampachem souhlasím v tom, že není důvod nějaký názor respektovat jen proto, že je (nebo se vydává) za náboženský. Mnohé náboženské ideologie obhajovaly či obhajují skutečná zvěrstva (lidské oběti, násilné konverze, vraždění nevěrců, odpadlíků nebo heretiků, upalování čarodějnic či vdov…). Mnohem spíše jde o svobodu svědomí. Nevím, proč by např. dort měl právo neupéci křesťanský nebo židovský pekař, a ne agnostik, který s tím má třeba prostě také problém. Ale nesmíme zapomínat na velmi specifické pojetí vztahu církve a státu v USA. Mezi rozsudky nejvyššího soudu ohledně 1. dodatku nalezneme např. takový, kdy občané mohli zjevně porušovat hlasitým vyvoláváním vyhlášku o veřejném pořádku jenom proto, že to byla součást evangelizace svědků Jehovových (Cantwell v. Connecticut, 1940); přiznání nároku na podporu v nezaměstnanosti adventistce, jenom proto, že nebyla s to najít si práci, kde by nemusela pracovat v sobotu (Sherbert v. Verner, 1963) nebo výjimku pro děti v amišských komunitách ohledně povinné školní docházky (Wisconsin v. Yoder, 1972).
Uvidíme, jak s klauzulí free exercise naloží ústavní soudci v tomto případě. Jde více než o jeden dort. Myslím, že by se kauza klidně mohla nazývat Freedom v. Totalitarianism. Protože o to tady jde. O nic víc, o nic míň.