Anglikánští a starokatoličtí biskupové na kontinentální Evropě se sešli u příležitosti oslav svátku svatého Willibrorda. Tento světec, kterého uznává římskokatolická, anglikánská i pravoslavná církev, byl prvním arcibiskupem nizozemské oblasti Fríska. Pocházel z anglosaského království Northumbrie na pomezí severní Anglie a jižního Skotska. Na přelomu 7. a 8. století našeho letopočtu se velmi zasloužil o šíření křesťanství právě v oblasti dnešního Nizozemska a Lucemburska. Zasadil se o vznik mnoha kostelů a klášterů. Mezi jeho nejvýznamnější počiny patří založení kostela a kláštera v Utrechtu, který se stal také sídlem fríského arcibiskupství a jedním z center vzdělanosti své doby. Svátek svatého Willibrorda je každoročně slaven u výročí jeho smrti 7. listopadu 739.
Během letošních oslav svátku svatého Willibrorda vzniklo další ze série církevních prohlášení, která reagují na současnou situaci nejen v Evropě. Představitelé anglikánské a starokatolické církve v něm nabádají křesťany k jednotě a k aktivnímu postavení se realitě současné Evropy. Mezi nejvýznamnější výzvy pro křesťanské církve řadí biskupové vedle ekonomické krize a jejích sociálních dopadů také uprchlictví, násilnosti a terorismus. Text dokumentu hovoří také o rostoucím materialismu a individualismu ve společnosti, euroskepticismu, nedostatku demokracie v řadě států a dalších skutečnostech dnešní doby, k nimž se musí církve i jednotliví věřící postavit čelem.
Anglikánští a starokatoličtí biskupové vidí řešení především ve vědomém přijetí všech zmiňovaných výzev a v jednotě. V prohlášení vyjadřují své přesvědčení, že: “To je kontext Evropy, ke které patříme, a která dává našim církvím identitu. Tyto výzvy jsou naše společné a vyžadují od našich církví ještě větší smysl pro jednotu, zejména pokud jde o rozvoj našeho poslání. Čas, ve kterém v současnosti žijeme, je kairos, tedy čas, kdy se křesťané musí jasně definovat v nejhlubším smyslu své identity a toho, k čemu jsou povoláni. Naše dnešní svědectví bude vytvářet církev pro zítřek. Už nemůžeme dále odkládat to, co je třeba udělat. Abychom to dokázali, povolává nás Duch Svatý k vědomému následování. Následování, které nás okamžitě proměňuje a které i dál působí proměnění. Je to neustále se prohlubující osobní a ve společenství prožívaný vztah lásky a přátelství ke Kristu. To se pak odrazí i v tom, jak žijeme a uskutečňujeme hodnoty Božího království, které Ježíš hlásal a ustanovil.”
Prohlášení biskupů vzpomíná také letošní vyjádření mladých anglikánů a starokatolíků. Ti se sešli v květnu u příležitosti tradiční letniční pouti, která se koná na počest sv. Willibrorda v lucemburském Echternachu, kde je pohřben. Mladí křesťané zde apelovali na osobní odpovědnost každého jednotlivého věřícího: „Ne každou výzvu dokáže vyřešit pouze církevní vedení. Všichni lidé, laici i ordinovaní, mladí i staří, musí být integrální součástí tohoto procesu.“ Biskupové deklarovali, že berou vážně výzvu mladých k setkávání, spolupráci a modlitbám.
Celé znění textu Náš společný domov: anglikáni a starokatolíci v Evropě si můžete přečíst zde.