Ondřej Beránek, Bronislav Ostřanský (eds.): Stíny minaretů. Islám a muslimové jako předmět českých veřejných polemik, Praha: Academia, 2016, 276 s.
Veřejné polemiky o islámu se v českém prostředí dávno staly hitem číslo jedna. Snadno můžeme nabýt dojmu, že zastínily i taková témata, jako jsou stav českého zdravotnictví, zahraniční politika či naše aktuální ekonomická úroveň. Nejvíce samozřejmě kontaminují internetový „veřejný prostor“, ale nejsou jich ušetřena ani mainstreamová média. A tak nakonec není divu, že se už sama tato skutečnost stala předmětem reflexivního zájmu odborníků. Ovšem jak vytvořit přehlednou a podnětnou mapu této sféry společenské diskuse, aby se člověk zároveň vyhnul nevratnému poškození duševního zdraví?
Tandem zkušených autorů a editorů, arabistů Ondřeje Beránka a Bronislava Ostřanského, zvolil cestu určitého volného „dotazníkového šetření“ v té vrstvě diskutujících, od níž lze očekávat korektní, věcné, ale i originální a podnětné uchopení tématu, ať už z kterékoli názorové perspektivy. V úvodní pasáži (s. 11) je vymezena skupina otázek (resp. snad můžeme říci určitých klišé), které se dle názoru editorů v českém veřejném prostoru objevují nejčastěji (a uznáváme, že s železnou pravidelností střídání ročních období). Jedná se např. o touhu muslimů zavádět právo šarí‘a všude na světě, tendenci k vytváření paralelní společnosti, slučitelnost islámu se „západními hodnotami“ atd., čtenář nechť se s otázkami v přesném znění podrobně seznámí při samotné četbě. Zmíněné otázky jsou ovšem spíše určitým vodítkem k zamyšlení, sami editoři konstatují, že autory „vyzvali, aby odpověděli podle svého uvážení na všechny či pouze vybrané body…“ (tamtéž). Od tohoto momentu je již všechna kreativita ponechána na jednotlivých přispěvatelích, z publikace se tedy stává jakýsi „Hyde Park“, jemuž editoři jen uctivě poskytují servis, a tak z počátku čtenář může trpět pocitem absence nějakého jasněji uchopitelného edičního zarámování.
Úroveň příspěvků je nutně různá. Nejsou nijak konfrontovány mezi sebou, některé fráze a témata se tedy opakují napříč celým textem, u mnohých z nich se ovšem intepretace jednotlivých autorů značně rozchází, a to i v případech, kdy struktura argumentace vytváří dojem, že se jedná vlastně o jasně definovatelné a uchopitelné faktum (srov. např. jednotlivá vyjádření k fenoménu taqíji). Čtenáře taková diverzita na jednom místě nutí jednotlivé argumenty vážit a pokoušet se testovat jeden druhým, z čehož některé vycházejí lépe, některé hůře. „Správná odpověď“ ale patrně neexistuje.
Různá kvalita příspěvků je dána také jejich formou, která není jednotně stanovena. Kniha obsahuje standardní články zavedených odborníků se solidním vhledem do problematiky po stránce výzkumné i metodologické (Kropáček, Hošek, Černý…), ale i příspěvky, ač nikoli nezajímavé, přeci jen poněkud slabší, či spoléhající se hlavně na osobní dojmy („co mi před třiceti lety povídal průvodce v Izraeli“, s. 81) a názory (Drápal, Mezian, Remeš aj.). Někteří autoři promlouvají víceméně za sebe, někteří užívají odbornou literaturu, kterou ovšem mnohdy pouze naznačí zkratkovitým odkazem („Potměšil, Šaría, 2012“, bez paginace), načež odkaz na daný titul ve výběrové bibliografii na konci (která je spíše jen seznamem k dalšímu studiu) zcela chybí. Někdo se omezí na formální zodpovězení naznačených otázek či vyjádření k jednotlivým tematickým blokům, zkušenější spisovatel nabídne přehledně strukturovanou autonomní pasáž, která se předloženým seznamem problémů necítí svázána.
Nutno ovšem uznat, že se editorům zcela jistě podařilo svým výběrem držet úroveň, která je inspirativní, kultivovaná a zahrnuje hlasy a názory ze všech názorových pozic, které je dobré vyslechnout. Příjemným obohacením celku jsou také příspěvky mladých autorů, kteří se již stihli profilovat ve virtuálním prostoru (či časopisecky), do obecnějšího povědomí se ale zatím teprve postupně dostávají (Hlaváček, Libicher). Jejich příspěvky jsou velice cennou součástí tohoto souboru.
Čtenář, který se seznámil s celou publikací, si může klást otázku, jaký je její skutečný smysl. Proč sestavovat takto různorodý konvolut všech možných diskusních poloh, které má náš lokální diskurs za sebou? Osobně se domnívám, že v rukou držíme nenápadnou, ale velmi důležitou výzvu: zkusme se už neopakovat. Téma je rozsáhlé a jeho výsek, který stále dokola hýbe veřejnou debatou, je vlastně strašně malý. Stíny minaretů by tak mohly být chápány jako jakási čítanka řečeného. Šance k překročení vlastního stínu, nejen pro odborníky, ale pro všechny otevřené zájemce.
Pro našince účastnícího se dlouholeté debaty o islámu je (s jistou nadsázkou) poměrně osvěžující představa, že by se kniha Stíny minaretů mohla stát určitým dostupným a akceptovaným přehledem stavu diskuse, příruční encyklopedií „všeho, co už řečeno bylo“, abychom nemuseli stále tatáž klišé a tytéž argumenty opakovat (i poslouchat) do omrzení, ale mohli bychom se ve věcné debatě dostat na novou, nějakým způsobem „vyšší“ úroveň. Abychom konečně měli šanci, slovy editora, „vyhnout se slepým uličkám nekonečných debat“ (s. 220).
Jan Sušer (recenze vyšla v časopise Dingir 3/2017 na stranách 101-102).
Recenze - knihy