Mariánská zjevení jsou jako projev lidové zbožnosti vnímána v římskokatolické církvi obvykle velmi rozporně. Zatímco u běžných katolíků posilují víru a způsobují růst počtu kněžských a řeholních povolání, katoličtí intelektuálové a hierarchové se k nim často staví rezervovaně až odmítavě. Tento rozpor velmi ilustrativně ukázal papež František, když cestou ze svatořečení dvou dětských mariánských vizionářů ve Fátimě (odehrávala se roku 1917) vážně zpochybnil pravost mariánských zjevení v Medžugorje (probíhají od roku 1981). Krátká česká zpráva o tom je zde.
V této souvislosti může být zajímavé připomenout české mariánské zjevení v Suchém Dole na Hronovsku. Událo se v obci, která je na staré a velmi oblíbené poutní cestě z Police nad Metují do polských Vambeřic (filmová reportáž o této cestě je dostupná zde). Přímo na poutní cestě ostatně Suchodolští postavili kapli Panny Marie Lurdské a nechali ji roku 1884 vysvětit. O deset let později se ale sám Suchý Důl stal díky zjevení čtrnáctileté Kristiny Ringlové na několik let „českými Vambeřicemi“.
První zjevení měla Kristina údajně 10. srpna roku 1892. Zprávy o dalších zjeveních se rychle šířily a už v lednu následujícího roku prý do Suchého Dolu putovalo deset tisíc lidí. Rok 1893 byl pak rokem velkého poutního i stavebního ruchu: k soše Panny Marie postavené na místě zjevení se začaly stavět široké schody, po nichž poutníci vystupovali obvykle vkleče a s modlitbou růžence. Byla zahájena také stavba křížové cesty. Velkoryse bylo stavebně upraveno i okolí pramene, který se nachází ve svahu o několik desítek metrů pod místem zjevení. Na místě prvních Kristininých zjevení vznikla roku 1897 z iniciativy místních lidí a bez požehnání církevních úřadů dřevěná kaple.
Největší počet poutníků dorazil do Suchého Dolu roku 1893. Bylo jich snad až 400 tisíc. V období největšího zájmu to mělo být až 15 tisíc poutníků denně. Příchozí svědčili o množství uzdravení. Do Police nad Metují byly vypravovány zvláštní vlaky a nové poutní místo znamenalo ohromný ekonomický přínos pro celý kraj. Ale – a to se zdá být právě typické – ve stejném roce hradecký biskup v pastýřském listu od poutě odrazoval. Také další církevní představitelé poukazovali na neúnosnost náboženského vzrušení, a to nejen teologickými argumenty: Kristina byla kromě jiného popisována jako slabomyslná dívka ovládaná matkou, které šlo spíše o peníze než o věci víry. Došlo i na potyčky, zatýkání a věznění.
Kristinin další život byl také složitý. Zjevení, jichž se jí údajně dostalo, bylo nakonec 23 a trvala až do roku 1895. O osm let později nad ní soud vynesl rozsudek smrti za vraždu její přítelkyně. Trest byl pak zmírněn na 15 let vězení a Kristinu nakonec propustili již po 13 letech. Druhou polovinu života strávila už zcela nenápadně a roku 1957 zemřela v domově důchodců. Také osud kaple byl rozporný: zůstala oficiálně nevysvěcena a od roku 1920 sloužila nově založené Církvi československé, mezi níž a římskokatolickou církví bylo tehdy velmi silné napětí. Vysvěcení katolickým knězem se kaple dočkala až téměř po stu letech od svého vzniku: roku 1990. Zároveň ji do péče převzalo Růžencové bratrstvo. O dvacet let později vyhořela. A obnovená stavba už byla roku 2012 vysvěcena se vší důstojností za přítomnosti Dominika kardinála Duky a hradeckého biskupa.