Stručná teorie mýtu do kapsy

Robert A. Segal, Stručný úvod do teorie mýtu, Praha: ExOriente 2017, 159 s.
Před několika měsíci vyšla v češtině práce Roberta A. Segala, která se v originále jmenuje Myth: A Very Short Introduction. Původní název knihu vystihuje daleko lépe než umírněnější česká varianta – jedná se skutečně o „kratičký“ úvod do studia mýtu. Ne snad že by kniha sama o sobě nevydala na slušných 160 fyzických stránek (pravda včetně obrázků a různých tabulek) – její záběr je však v poměru k takto skrovnému prostoru doslova neuvěřitelně velký. V celkem osmi kapitolách o průměrném rozsahu necelých dvacet stran stihne Segal probrat více než 50 témat rozčleněných do krátkých podkapitolek, které, až na výjimky, nepřesahují dvě až tři stránky. Témata představují (opět až na výjimky) shrnutí názorů na mýtus nejvýznamnějších evropských filosofů, religionistů, literárních teoretiků, badatelských škol apod. – a je pochopitelné, že v takovémto rozsahu jde o shrnutí vskutku stručné. Ne-li, jak praví originální název, kratičké.
Otázka, zda se jedná o slabost nebo o přednost, závisí v podstatě pouze na tom, jaká jsou naše očekávání. Má-li text sloužit jako příručka pro studenty prvního ročníku religionistiky, případně jako materiál, na jehož základě si titíž studenti o tři roky později osvěžují své znalosti před bakalářskými zkouškami, plní svůj účel velmi dobře. V tomto kontextu je třeba pozitivně vyzdvihnout neustálou Segalovu snahu srovnávat jednotlivé badatele a různé přístupy mezi sebou – lépe tak vyniknou jejich vzájemné podobnosti a rozdíly. Ne vždy jsou tyto komparace opravdu přehledné, nicméně ve většině případů svůj účel plní velmi dobře. Dalším pozitivním aspektem knihy (ze studentského pohledu) je i fakt, že Segal zahrnul do své práce i takové dimenze teorie mýtu, které v klasickém religionistickém studiu obvykle příliš probírány nebývají. To se týká zejména Segalova oblíbeného tématu, kterým je vztah mýtu a vědy. V závěru výčtu předností knihy nemůže chybět konstatování, že je skutečně výtečně přeložená: o to se postarala religionistka Lucie Valentinová.
Přínos knihy pro odborníka je v podstatě minimální, zvláště je-li tento odborník religionista (a zejména tehdy, je-li to religionista specializovaný na mýtus). To by samo o sobě pochopitelně nevadilo, nicméně než vyneseme závěrečný pozitivní soud, je třeba poukázat na hlavní slabé místo, které představuje samý konec knihy. Zde Segal poněkud uhýbá od obecného přehledu jednotlivých teorií a pouští se do prozkoumávání role mýtu v současnosti a komplikovaných vztahů, které má k vědě. Segal tato témata řeší na příkladu Jamese Lovelocka a jeho „hypotézy Gaia“, kterou prohlašuje za „mýtus“, zároveň však za „vědu“.
Stručnost, která je velkou výhodou drtivé většiny knihy, se zde zničehonic stává břemenem a zdrojem problémů. Celkový prostor, který Segal Lovelockovi věnuje, čítá necelé tři fyzické stránky, a jeho obsah jednoznačně svědčí o tom, že Segal snad povrchně zná Lovelocka, ale vytrhuje ho z kontextu postmoderní spirituality a jejího vztahu k vědě, což je velké téma nejen hnutí nového věku, do jehož rámce lze Lovelockovy divočejší spekulace s jistou rezervou zařadit. V takové situaci se nicméně „smíření vědy a mýtu“ musí vnímat v celém kontextu dialogu přírodních věd a nové spirituality, do které patří nejen Lovelock, ale i např. Sheldrake, Abraham, Capra, Bohm, Pribram a další „new age vědci“. U takto komplexního a mnohovrstevného tématu se Segalova dosavadní výstižná stručnost okamžitě mění v redukci a zjednodušování. Tento dojem naneštěstí podpořila i nedávná Segalova přednáška na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK. Na ní se v podstatě ukázalo, že Segal celý široký současný kontext vztahu „mýtu“ (respektive postmoderní alternativní religiozity i západního esoterismu obecně) a přírodních věd nejen pomíjí, ale dost možná vlastně ani příliš nezná.
Jak vidno, i světoznámým badatelům pokročilého věku se může stát, že se zapomenou držet svého kopyta a publikují závěry z oblasti, která je jim nepovědomá, dříve, než se s ní v dostatečné šíři seznámí. Je to jistě lidské, nicméně důsledky jsou obzvlášť rozpačité, když se to stane u obecné úvodní publikace určené studentům. Jakkoli je v zásadě možné Stručný úvod do teorie mýtu doporučit jako vysokoškolskou učebnici, přimlouvala bych se za to, aby v takovém případě pedagog varoval své studenty, že poslední část textu nevyhovuje standardům na odborný studijní materiál a neměli by se na ni při poznávání vztahu současného náboženství a vědy příliš spoléhat. Vzbudí-li pak v nich zájem o Lovelockovo dílo, nechť si je nastudují z jiných úvodních zdrojů, jako je například klasické Hanegraafovo New Age Religion and Western Culture.
S touto jedinou skutečně vážnou výhradou lze vydání Segalova Stručného úvodu do teorie mýtu hodnotit jako v zásadě pozitivní přínos českým studentům religionistiky.
Zuzana M. Kostićová (recenze vyšla v časopise Dingir 3/2017 na straně 102.

 



%d blogerům se to líbí: