Vyšlo číslo 3/2017 časopisu Dingir

Vyšlo číslo 3/2017 časopisu Dingir

V úterý 19. září vyšlo třetí číslo 20. ročníku časopisu Dingir. Jeho hlavním tématem je náboženská společnost Buddhismus Diamantové cesty. Z editorialu:

Dynamičtí buddhisté

Společenství Buddhismus Diamantové cesty je bezpochyby jedno z nejvýraznějších nových náboženských hnutí v české společnosti. V časopise Dingir jsme mnohokrát alespoň krátce zmínili jeho veřejné akce, například návštěvy karmapy nebo Oleho Nydahla, anebo otví­rání jeho center. Několik článků v Dingiru, například Víta Ronovského (Jak interpretovat Buddhismus Diamantové cesty, Dingir 12 (3), 2009, s. 77–79nebo Kláry Kazelleové (Život a smrt jsou stavem mysli, Dingir 14 (3), 2011, s. 94–95), si podrželo aktuálnost.

Téma začíná článkem Zdeňka Vojtíška, jehož účelem je uvést misii dánského duchovního učitele Oleho Nydahla, zakladatele společenství Buddhismus Diamantové cesty, do kontextu snahy XVI. karmapy přenést učení tibetského buddhismu linie karma kagjü na Západ. V článku je také společenství cha­­rak­terizováno, ale představu o něm si nelze udělat bez seznámení s osobností zakladatele. Proto je do tématu zařazen i úryvek z knihy rozhovorů s ním (na 3. straně obálky) i jeho „živý“ rozhovor s auto­rem článku. Rozhovor se konal v době, kdy (přinejmenším evropská) část společenství prožívala vrcholné každoroční setkání – letní kurs v Evropském centru. Do tématu tak mohla být zařazena i reportáž z tohoto centra, které je pozoruhodné nejen svým umístěním a architekturou, ale hlavně tím, jak zřetelně odráží dynamiku rozvoje společenství.

Na náboženské „scéně“ mnoha zemí (včetně Česka) se toto společenství stalo nepřehlédnutelným. V tomto postavení samozřejmě vyvolává i kontroverze. Při­nejmenším údiv nad jeho antiislamismem je jistě namístě. Není ale spravedlivé nálepkovat Buddhismus Diamantové cesty výrazy jako „instatní buddhismus“ nebo „buddhismus light“. Prokazuje to i článek Kateřiny Hamplové o náročné duchovní praxi, kterou tito buddhisté vykonávají. Jejich úsilí asi v podstatě vylučuje „hru na buddhis­mus“, z níž je vnější pozorovatelé někdy pode­zírají. Stručné seznámení s výsledky výzkumu, který vedla Kamila Klingo­rová, zase ukazují, jak subjektivní a emotivní (a tím pádem zcela v souladu se současnou tendencí náboženského prožívání na Západě) je zbožnost buddhistek, které do tohoto společenství patří. Na základě těchto článků je docela snad­né uvěřit, že zde vzniká nová, specificky západní podoba buddhismu a že tato podoba není o nic méně autentická než v jiných společnostech, kam buddhismus pronikl už třeba před staletími.

K tématu se vztahuje také studentská práce Václava Peltana, která pojednává o Padmasabhavovi, zakladatelské osobnosti tibetského buddhismu. Svým způsobem s tématem souvisí i zahraniční aktualita o mravním a společenském pádu tibetského duchovního učitele Sogjala rinpočheho (napsal ji Aleš Weiss). Se společenstvím Buddhismus Diaman­tové cesty sice nijak nesouvisí, ale i někteří jeho příslušníci rádi četli Sogjalovy knihy a jeho jednání musí být zklamáním i pro ně.

 



%d blogerům se to líbí: