Tantra, režie Benjamin Tuček, ČR, 2011 (2010), 81 minut
Scénárista a režisér Benjamin Tuček (*1972) dokázal proniknout do zákulisí kontroverzního fenoménu eklektické (neo-)tantry a široce jej představit, nikoli však uchopit a analyzovat.
Jako by si autor dokumentu nevěděl s natočeným materiálem rady, raději poslepoval koláž a do distribuce poslal film, který působí jako amatérský polotovar a nedodělek (nebo bylo záměrem, zprostředkovat pohled na kurzy tantry v surové, nekomentované a co nejnaturalističtější podobě?). Jedinou „tvrdou“ informací ve snímku je slovníkové heslo stručně vysvětlující pojem „TANTRA“, ve filmu jinak zcela chybí jmenovky představující „osoby a obsazení“. Chce-li divák zjistit, s kým měl tu čest, je nucen jména „chytat“ až ze závěrečných titulků (a s pomocí internetu je posléze přiřazovat ke tvářím). Dokument vykresluje atmosféru několika tantrických seminářů, konajících se zpravidla na nějaké vesnické usedlosti. Sleduje příběhy jednotlivých účastníků. Promluvy lektorů a výpovědi seminaristů jsou prolínány někdy únavně dlouhými, jindy sotva sekundovými prostřihy na kvílející, hekající a funící naháče, absolvující seminární cvičení.
Úvodních několik minut dokumentu je věnováno návštěvě erotického veletrhu a anketě s několika „protagonistkami“ a „konzumenty“. Podle lidové představy je tantra „erotická masáž“ a umění „dlouho vydržet“. Tento prolog má být zjevně kontrapunktem k hlavní části filmu, která má ukázat co je tantra skutečně.
Hned zkraje dostává prostor anglicky hovořící lektor – obtloustlý, zarostlý, obrýlený muž s vylámanými zuby, snažíme se nedat na první dojem a poslouchat: „Tantra není filosofie a už vůbec náboženství. Tantra je mapa lidské zkušenosti. Vy budete mapu používat a každého z vás dovede na jiné místo. (…) Principem tantrického sexu je setkání dvou energetických těl a to i bez fyzického kontaktu“. Instruktor s vizáží štamgasta z restaurace Na růžku je až po identifikaci z finálních titulků odhalen jako John Hawken, anglický psychoterapeut, učitel tantry a šamanismu (rozhovor s Johnem Hawkenem). Další kurz hojně citovaný v dokumentu vede Alan Lowen – žák Carla Rogerse a Osha. Další aktéry jsme, až na čestné výjimky mediálně známé herečky, účastnice kurzu Simony Babčákové a Gabriely Římské – partnerky a tlumočnice Hawkena, neidentifikovali.
Dokument je nepřehledným kaleidoskopem různých technik, které jsou na seminářích praktikovány. Zásadní stopu tu zanechal guru Osho (1931–1990) a jeho dynamické meditace – po úvodní, několikaminutové energetické explozi plné bezuzdného skákání, křepčení, svíjení a zvířecího řevu následují fáze ztuhnutí, zklidnění a prociťování. Při jiném cvičení si (polo)nazí muž a žena opakují donekonečna dialogickou mantru („Já chci“ – „Mám strach“). Sledujeme také objímání menhirů i extatické válení se v trávě či v příboji. Dojde rovněž na nápodobu holotropního dýchání a nechybí ani různé psychohry – většinou řízené partnerské hádky, vybíjení vzteku do matrace, hry na pravdu (a vulgarity a urážky jen prší). A samozřejmě to hlavní – erotické masáže: od nevinného poplácávání po hýždích, přes partnerské laskání naháčů a homosexuální „mužskou podporu“, až po grupensex, orgie a multiorgasmy, kteréžto pasáže snímku lze označit za regulérní amatérské porno. (Kamera vše detailně sleduje, např. i výjev chlupaté mužské zadnice s prstem „mužské podpory“ v konečníku máme přes celou obrazovku.)
A právě slovo „porno“ by aktéři kurzů odmítli jako nepatřičné. Horlivě se dušují, že o sex vlastně vůbec nejde. Totálnímu odhození studu, intimity i oděvu, které ve skupině sledujeme, totiž předchází i naprostý psychický striptýz účastníků, a tak je jim nahota a vzájemné tělesné uspokojování prý jen úžasnou katarzí a osvobozením a hlavně sebepoznáním. Emoce jen tryskají, všichni jsou dojati, nadšeni, smějí se a pláčou…
Guru Hawken nabádá své žáky, aby maximálně rozvinuli svou individualitu, sebepřijetí v jeho pojetí však hraničí se sebestředností. Prý teprve když dobře přijmeme sami sebe (budeme egoisty), budeme schopni přijmout i druhé a správně je milovat. Svou autoritu Hawken opírá i o tvrzení, že „dle starých tantrických spisů jsou všichni muži vtělení bohové a ženy vtělené bohyně. Proto byla tantra potlačována velkými náboženstvími. Tantrici chápou naší energii a sexualitu jako přímou cestu, jak prožít posvátno a naši božskost. Jsme-li bozi, nemusíme chodit do kostela a poslouchat někoho jiného. Křesťanství nás infantilizuje, dělá z nás děti. Říká, že jsme ovce a Ježíš pastýř. Myslím, že to je urážka. Celá idea prvního hříchu, že jsme nezměnitelně špatní a potřebujeme odpuštění a ochranu před sebou samými, se nás zjevně snaží svázat. Nechápu, jak někdo může věřit v něco tak otevřeně manipulativního.“
Kromě jednoho páru, kterému tantra nastartovala skomírající manželské soužití, dokument přináší spíše pohled na promiskuitu a partnerskou nejistou, vytěsňovanou pomocí zdůrazňování osobní svobody. Filosofii tantry v podání Johna Hawkena zvláště výmluvně ilustruje jedna z filmem sledovaných manželských etud: Žena pracuje jako tantrická masérka, s jedním ze svých klientů (světe, div se) naváže sexuální poměr a zamiluje se. Její muž nevěru odhalí, žena se ovšem svého milence, ale ani svého manžela, nechce vzdát. Na scénu přichází guru Hawken a případ rozlouskne doporučením, aby se podváděný muž s nevěrou své ženy smířil a zachoval tak její svobodu… Scéna pak končí, podobně jako svatební obřad, manželským políbením pod dohledem gurua.
Dokument Tantra se stopáží přes osmdesát minut je jen těžko „ukoukatelný“. Divák je servírovanými citovými výlevy, tantrickými procedurami a orgiemi brzo přesycen – na rozdíl od „účastníků zájezdu“ totiž dosud nerezignoval na stud a neodhodil rozpaky (…a ne každý je voyer). Film postupně vyvolává pocit trapnosti a zhnusení, začne nudit a nutit k pohledu na hodinky – kolik minut ještě…
Místo banalit a stále omílaných mouder o důležitosti mít rád sám sebe a o nutnosti otevřeného mluvení o sexu by snímku pomohlo, kdyby režisér Tuček zprostředkoval i odborný pohled do tradice současné evropské neotantry a také srovnání s tantrou původní. Kdyby jen deset minut upocených nahatých scén nahradil souvislejšími rozhovory s lektory, nemusel být výsledný produkt tak informačně tristní.
Medvědí službu udělal Tuček i účastníkům kurzů, kteří si nechali kameru vlézt i do míst, odkud je zážitek nepřenositelný. Kdyby indický tantrik mohl vidět dokument Tantra, asi by se velmi podivil, co to „ti bílí masití lidé“ předvádějí.
Po zhlédnutí díla tak zůstává jen pachuť z lascivní podívané a dojem, že komerční rychlokvašné semináře „tantry“, mají ke skutečné meditativní tantře tak daleko, jako je vzdálen prchavý zážitek po dávce LSD od naplněného života mystika.
Martin Ořešník
Více o tématu “Tantra a neotantra” v Dingiru 2/2017, v němž vyšla i tato recenze.