Marcel Hájek, Charif Bahbouh: Muslimský pacient, Praha: Grada, 2016, 200 s.
Kniha s podtitulem „Principy diagnostiky, terapie a komunikace“ nespadá svým odborným zaměřením do sfér, které by byly pro Dingir typické. Přesto si nová publikace vzniklá kooperací lékaře Marcela Hájka a arabisty Charifa Bahbouha zmínku na našich stranách zaslouží, neboť by byla škoda, kdyby byla za hranicemi své cílové skupiny přehlížena.
Publikace Muslimský pacient je samozřejmě určena především lékařům a ošetřovatelům. MUDr. Marcel Hájek je kromě ní autorem ještě např. příručky Chirurgie v extrémních podmínkách a své zkušenosti čerpá především z dlouhodobých zahraničních stáží a pobytů, např. v Botswaně, Afghánistánu, Iráku, Pákistánu atp. Jeho zájem o otázky religionistiky a teologie (v současné době dokončuje magisterské studium na Evangelické teologické fakultě UK) jej přivedl k otázkám interdisciplinárního styku mezi jeho specializací a odbornými zájmy, tj. do oboru, který se dnes zpravidla nazývá interkulturním ošetřovatelstvím a který se snaží o zavedení kulturně a nábožensky citlivých kompetencí do běžné lékařské a pečovatelské praxe.
Z religionistického hlediska nepřináší kniha nové či překvapivé informace, které by nebylo lze získat z běžné odborné literatury; v tomto je kniha míněna právě jako lehce stravitelný výbor podstatných informací pro lékařský personál, který se dostává do kontaktu s muslimskou populací, ať už v evropských nemocnicích, či přímo na zahraničních misích. Knihu můžeme vnímat jako složenou ze dvou částí. Ta první se člení na 10 kapitol a je uvedením do historie, tradic a kulturních specifik islámu, zejména pak s přihlédnutím k medicínské problematice.
Po první kapitole, líčící v krátkosti základní fakta o islámu, následuje nedlouhá kapitola Pojetí zdraví a nemoci v muslimském světě, v níž jsou představeny filosofické koncepty zdraví (nemoc srdce jako kořen všech neduhů apod.) a která obsahuje i stručnou poznámku o vývoji medicíny v arabském světě.
Následující dvě kapitoly se podrobně věnují muslimskému rodinnému a sexuálnímu životu. Čtenář je zde informován nejen o obecných principech a normách, ale právě již zde se v textu vyskytují i konkrétní kazuistiky ze zahraniční autorovy praxe. Dostává se zde ke slovu téma, které je skutečně velmi cenné, i když v podtitulu bylo uvedeno na posledním místě: komunikace. Komunikace mezi kulturami je velice ožehavá problematika současnosti a není radno pomíjet, že i lékař je nositelem své vlastní kultury. Jedná se tedy v tomto o vztah vyrovnaný i rizikový v tom smyslu, že již pouhé nezvládnutí výchozí komunikační situace na straně lékaře může mít pro pacienta fatální následky: „Lékař se musí smířit s tím, že pokud jeho informaci [příbuzní] nepřijmou, bude výsledný názor v lepším případě konglomerátem názoru lékaře a názoru rodiny, v horším nakonec rozhodne rodina… Povýšenost lékaře a argumentace evropskými pravidly… je postupem nesmyslným a situaci spíše zhoršuje“ (s. 44).
Krom kompetencí interkulturní komunikace zde nalézáme i pojednané konkrétní příklady požadavků muslimských pacientů, na něž evropský lékař nemusí být zvyklý, ani je nemusí považovat za vhodné, ale pro pacienta mohou mít prvořadý význam („V případě hadždže… může muslimská žena požádat lékaře o prostředky k oddálení menstruace…“, s. 40; specifik hadždže z hlediska lékařské péče se dotýká dokonce samostatná, sedmá, kapitola). Péče o muslimskou ženu je obecně častým zdrojem neporozumění a konfliktů, a proto je tomuto okruhu témat v knize věnována náležitá pozornost, v úzkém vztahu s čímž je i kapitola pátá, která pojednává o otázkách porodnictví a péče o dítě, opět jak z hlediska normativity, tak i konkrétních kazuistik a specifik rituálních i sociálních („Problémem bývá i prolongovaná hospitalizace rodičky v nemocnici. Muslimové žádají zpravidla brzké propuštění matky, zejména právě kvůli kojení. Je vhodné, aby lékařský personál tomuto přání pokud možno vyhověl…“, s. 55).
Podobně neuralgické situace mohou vyvstat i v případě specifických náboženských dietetických ustanovení a zvyklostí, proto se další obsáhlá kapitola věnuje otázkám postů (a lačnění při nemoci). Zde dr. Hájek upozorňuje na několika místech, že i když lékařské rozhodnutí bývá respektováno, je vhodné při péči o nemocného konzultovat vzdělance v náboženských otázkách, aby se předešlo případnému nesrozumění s pacientem (např. s. 63, 66); do kapitoly jsou krom otázek kolem nemocí zahrnuty též stravovací problémy v těhotenství, specifika při diabetu, příjem tekutin při úpalu či otázky invazivních zákroků v postním čase. Autor též nezapomene apelovat na čtenáře–kolegy, aby přistupovali k věci citlivě a v době ramadánu před postícími se muslimy příliš okatě nekonzumovali a stravovali se raději v soukromí (s. 70).
Nakonec jsou pojednána poslední témata člověka, a to smrt, umírání (ale třeba i sebevražda), otázky péče o umírajícího a pohřební zvyklosti (kap. 8) a nakonec i přístupy k pitvě či transplantaci orgánů (kap. 9). I zde je čtenář povzbuzován k citlivému přístupu a toleranci vůči kulturním specifikům daných zemí (např.: „Asi 50–80 návštěv u umírajícího během několika dnů nebývá… výjimkou, takže mnohdy striktní nařízení… ohledně omezeného počtu návštěv… pouze v určitých hodinách se mohou stát problémem,“ s. 88).
Druhá část knihy má již spíše povahu hesláře a doplňuje příručku o řadu užitečných a takto rychle dostupných informací. Spadala by sem i poslední, desátá, kapitola, která je výčtem jednotlivých zemí s výraznou muslimskou populací. Přináší i přehled základních encyklopedických údajů o nich se zvláštním odstavcem o nejtypičtějších zdravotních rizicích. Dále se pak tato část skládá z podrobného česko-arabského slovníčku medicínských výrazů (s. 131–154) a nakonec i slovníčku nejčastějších nábožensko-kulturních hesel (s. 155–182). Knihu zakončuje seznam použité a doporučené literatury.
Nakladatelství Grada je díky svému zaměření zvyklé vydávat kvalitně zpracované příručky pro široké spektrum témat. Ani kniha Muslimský pacient není výjimkou: je přehledně metodicky zpracovanou příručkou ke studiu i praktickému užívání. Celkově by bylo možné knize ledacos po odborné stránce vyčíst, určitě se nevyhne občasné stereotypizaci a i titulem je v tomto směru trochu zavádějící (s obdobnými specifiky může být mnohdy lékař v jmenovaných lokacích konfrontován i u komunit křesťanských apod.); rovněž nebyl prostor pro důslednou korekturu z hlediska religionistické terminologie, ale to vzhledem k hlavnímu účelu textu není zásadní chybou. Každopádně ale musíme ocenit předkládanou práci jako přinejmenším jeden kvalitní krok na dlouhé cestě rozšiřování interkulturních kompetencí u odborné veřejnosti s jiným než religionistickým zaměřením.
Je jednoznačně pozitivní, že český čtenář má takto zaměřenou literaturu k dispozici a rovněž že se její přípravy chopí prestižní nakladatelství s dalekým čtenářským dosahem.
Jan Sušer, recenze vyšla v časopise Dingir 2/2017, str. 70-71.