Pavel Hošek: Evangelium podle Jaroslava Foglara, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2017.
Podle počtu prodaných výtisků je Jaroslav Foglar (skautskou přezdívkou Jestřáb) nejvlivnějším českým autorem pro děti, přičemž literární kritici napsali „dlouhé analytické studie o tom, proč by se Foglarovy knihy dětem neměly líbit“. Tento paradox zmiňuje hned na začátku (s. 7) své nejnovější monografie novopečený profesor Pavel Hošek. Ta však sama není další z bezpočtu literárně-analytických studií, nýbrž prvním vážnějším dílem, které se pokouší o religionistickou reflexi Foglarova díla. Ačkoliv více či méně nahodilé narážky na religiózní rozměr „foglarovek“ se v jejich hodnocení již objevovaly (viz zvl. M. Dvorského Mýtus zvaný Stínadla, Praha 2011), Evangelium podle Jaroslava Foglara je prvním systematickým „foglarologickým“ pojednáním z hlediska vědy o náboženství. Autor je přitom přesvědčený, že toto dílo po takovéto interpretaci přímo volá, jelikož je religiozitou nejen implicite prostoupeno, ale je rovněž plno explicitních náboženských obratů a obrazů, které nelze brát na lehkou váhu: „[P]okud Jaroslav Foglar ve své tvorbě tak často používá například sousloví ‚posvátné místo‘, spočívá břemeno důkazu na těch, kteří tvrdí, že myslí něco jiného než… posvátné místo“ (s. 12).
Pavel Hošek vychází z definice náboženství coby „symbolického systému nejvyšší významnosti“ (s. 19), aby testoval hypotézu, že ve specificky českém odcírkevněném prostředí se foglaring stal „funkčním ekvivalentem náboženství“, či projevem „implicitní religiozity“ (tamt.). Pracuje přitom s analytickým modelem sedmi dimenzí posvátna, jak jej formuloval Ninian Smart (viz rovněž Dingir 1/2017, s. 2–7). Autor zde přesvědčivě ukazuje, že (snad až na výjimku posvátných nauk) lze v díle všechny tyto dimenze nalézt (zvl. pak svaté obřady a svaté příběhy). A to nejen v díle literárním. Zdůrazňuje, že toto je pouhou součástí jeho osobité pedagogické činnosti. Foglar nepsal pro pobavení nebo vzrušení, nýbrž proto, aby svými příběhy čtenáře vychovával, měnil jejich životy tím, že v nich vzbuzoval touhu po „kráse, pravdě a dobru“, po „jiném světě“, aby je vedl vpravdě k pokání – konverzi: „Svými knihami chce působit tak, jak působí chasidské příběhy – vyprávěním chce působit proměnu, o které vypravují“ (s. 69). Jde tak vlastně o „iniciační“ a „evangelizační“ texty (tamt.). Foglar představuje celistvý obraz světa, „symbolické univerzum“, a zprostředkovává „posvátný řád“ skutečnosti, v níž dobro musí zvítězit nad zlem (a krása nad ošklivostí).
Vedle Smarta si pro testování výše zmíněné hypotézy Pavel Hošek bere na pomoc i dalšího klasika fenomenologie náboženství – Mirceu Eliadeho. Na první pohled by se snad mohlo zdát, že to už bude poněkud násilné přizpůsobování Foglara autorovým interpretačním záměrům. Následný rozbor ovšem potvrzuje legitimitu jeho přesvědčení, že „[p]rávě Eliade nabízí […] nanejvýš vhodné výkladové nástroje k porozumění mytické struktury Foglarova myšlení a díla” (s. 98). Zvláště je to Jestřábovo téměř učebnicové tíhnutí k mýtickým počátkům, ba „strach z dějin“, touha napořád zůstat v ráji chlapectví (autor cituje M. Zapletala: „Stále znovu se snažil zastavit čas“, s. 112).
Kapitoly věnované Smartovi a Eliademu jsou vlastně samostatné eseje, které nejsou provázané (liší se drobně i terminologicky: vlastně pro totéž se v jedné používá adjektivum „svatý“ a ve druhém „posvátný“). Podobně samostatnými pojednáními jsou dvě následující kapitoly, kde autor srovnává Foglarovo dílo s literaturou Tolkiena („Fikční svět Foglarových románů a literární symbolické univerzum J. R. R. Tolkiena se […] v imaginaci řady českých čtenářů pozoruhodným způsobem protínají a prolínají,“ s. 129) a Lewise („Stejně jako Lewis se Foglar pokouší ‚krásou přemluvit k dobru‘,“ s. 161). Vedle mnohých rozdílů mezi zmíněnými autory fantasy literatury a českým skautským vypravěčem je zde ovšem jeden velmi podstatný: Ti první byli jednak vedle literátů rovněž literárními teoretiky (a Hošek zde jejich teorie aplikuje na analýzu foglarovek), dále pak hluboce věřícími křesťany, kteří sami svá díla chápali a interpretovali jako ve významném smyslu religiózní, křesťanská. Sám Foglar, jak si náš autor všímá, však „[n]ebyl intelektuál v žádném slova smyslu“ (s. 74): i jeho nejskalnější příznivci přiznávají, že jeho dílo je vlastně intelektuálně nenáročné. A zatímco Lewis chtěl skrze Aslana vést ke Kristu i zprostředkovat Platónovu filosofii (jak výslovně přiznává ústy profesora Kirkeho na konci sedmého dílu Narnie), Foglar nejen že patrně nikdy nečetl Platóna, ale ke křesťanství se nehlásil a o víře v Boha sám nehovořil, za své náboženství výslovně označil skauting (tedy v jeho české sekularizované podobě). Náš autor si všímá toho, že vlastně jediným přiznaným světonázorem v pozadí všech jeho příběhů je (poněkud naivní) důvěra v „osvícenské ideály rozumu, pokroku a osvěty“ (s. 28). Přesto až napínavým způsobem dokáže Foglarův svět představovat jako ve vážném slova smyslu nějak náboženský. Lze se domnívat, že „neintelektuál“ Foglar by v takovéto analýze svá díla nepoznal, dost možná by se jí i bránil. Ovšem snad o to více vyniká jejich poselství, které Pavel Hošek nyní čtenářům představuje.
Přiznám se, že na začátku četby jsem měl trochu obavy, zda takovéto odhalování nepovede k jakémusi odčarování foglarovského světa, zbavení jeho kouzla tím, že se vysvětlí a zaškatulkuje. Autorovi se však podařilo velmi čtivým způsobem na ono kouzlo poukázat, aniž by ho zrušil. Jistě nejeden čtenář své foglarovky z dětství opráší a bude v nich nacházet to, co třeba dříve jen tušil. Jejich zaryté odpůrce Hoškova kniha o literární kvalitě asi nepřesvědčí, přesto i jim nabízí interpretační klíč, který je potřeba brát vážně.
Evangelium však není jen příspěvek foglarologii. Dovedu si jej představit rovněž v seznamu doporučené literatury kurzu úvodu do religionistiky. Autor zde představuje základní anatomii posvátna s využitím výše zmíněných zdrojů, a ukazuje tak příklad „aplikované religionistiky“, tedy religionistického studia něčeho, co ve své podstatě náboženstvím není, nebo za ně není považováno. Za určitý nedostatek bych však v této souvislosti považoval to, s jakou samozřejmostí zde autor pracuje s výše uvedenou definicí náboženství, kterou by mohl více představit. (Z formulace na s. 96 by čtenář mohl usoudit, že má původ v díle N. Smarta podobně jako termín „funkční ekvivalent náboženství“ na s. 56; Smart se však svým modelem snažil vyhnout jasné definici i jasnému odlišování „náboženství“ od sekulárních světonázorů). P. Hošek totiž skutečně přesvědčivě dokazuje platnost své hypotézy, že foglaring má co do činění s religiozitou. Ale vymezuje-li možná až s přílišnou samozřejmostí náboženství široce jako „symbolický systém nejvyšší významnosti“, zůstává poněkud dlužen odpověď na jinou možnou otázku: Proč foglaring není náboženstvím? Proč je (pro někoho) jen jeho „funkčním ekvivalentem“? Snad je to proto, že přece jen pracuje s jinou, užší (a esenciální) definicí náboženství? Nebo má na mysli spíše funkční ekvivalent křesťanství?
Jak již bylo řečeno, kniha je významným příspěvkem do studia fenoménu J. Foglara i zajímavým religionistickým počinem, který má, jak už jsme u prof. Hoška zvyklí, i (neskrývaný) teologicko-filosofický přesah. Autor totiž nekončí jen tím, že potvrzuje platnost výchozí hypotézy (to učinil již ve 4. kapitole), ale poukazuje i na limity foglaringu, na „nevyhnutelné troskotání“, když se z něj stane, mohli bychom říci, „foglarismus“ – od reality odtržená ideologie nahrazující náboženství. V této části vlastně autor rovněž přesvědčivě (za cenný považuji argument o absenci garanta dobra, s. 165–167) potvrzuje v úvodu neformulovanou, ale snad ještě důležitější hypotézu celé knihy: že foglarovky a celý foglaring mohou být (opět pro někoho) jakýmsi preparatio evangelica (sám Hošek termín používá), tedy nikoliv cílem, nýbrž ukazatelem na křesťanské evangelium. Ostatně v tomto smyslu hovoří i v „Post scriptu“, které je jeho osobním svědectvím o roli foglaringu na jeho cestě ke křesťanské víře. S jistou nadsázkou je tedy možné říci, že Pavel Hošek zde sehrává roli svatého Pavla, který tak svým způsobem foglaringu přidává ony chybějící svaté nauky, že vlastně hovoří jako apoštol (nejen Jaroslava Foglara).
Psali jsme v Dingiru:
Foglaring jako náboženství: Dlouhodobá hra, která se stává životem (Pavel Hošek), Dingir 20 (1), 2017.
Související příspěvky:
